Psaní je systém
Pokud nechceme v problematice psaní tápat, ale naopak jí chceme porozumět, musíme si uvědomit, že psaní není jen posouvání psacího prostředku po papíře podle vzorových písmen. Psaní, jak už bylo řečeno, je ze strany písaře komplexní činnost, při níž využívá velmi složitě vnitřně provázaného systému psaní.
V některých dobách je tento systém (funkční systém psaní) zcela nebo víceméně v rovnováze, projevuje se v rovnováze, kterou je pak celkem snadno definovat - právě v těchto dobách vznikají vzorové učebnice, podle kterých se učí ve školách celá desetiletí nebo i déle. Takováto pomyslná rovnováha nastala například v druhé polovině 19. století a přeznívala ještě do dob, kdy V. Penc píše svou Metodiku psaní (1958). Pozdější autoři, vzhledem k postupujícím změnám v sortimentu psacích prostředků a nových požadavků na psaní z běžné životní praxe, pak už mají na výběr, jestli budou stále trvat na modelu psaní, který už není z části, nebo úplně realizovatelný, nebo budou od některých parametrů ustupovat s tím, že pokud něco tak je, tak se s tím musíme smířit (tzn. nesouhlasíme, ale...), anebo novou realitu prozkoumat a stanovit nová pravidla. Jakou cestu si zvolila česká metodika psaní v posledních dvaceti třiceti letech, je čtenáři těchto stránek pravděpodobně jasné.
Čas čistého funkčního systému psaní pominul a právě se nacházíme v době, kdy se nám v běžné písařské praxi kříží takové funkční modely dva - jeden tradiční a druhý nový (celý problém je podrobně vysvětlen v podkapitole Funkční model psaní).
V dobách čistého funkčního modelu psaní jsou jeho jednotliví činitelé v rovnováze, ale jakmile se některý funkční činitel z nějakého důvodu změní, vyvolá nerovnováhu, která postupně způsobí změnu ostatních dvou. Takovým nárazem na některý z činitelů může být např. nucený přechod ke zcela jinému písmu způsobený mocenskopolitickou situací (např. nucený přechod od obrázkového písma k latince v důsledku kolonizace Latinské Ameriky) nebo jako v našem současném období hromadným ústupem od místních tradičních psacích prostředků (Evropa - pero; Čína - štětec) k celoplanetárně rozšířené kuličkové tužce. Pro lepší názornost si prohlédněme tento obrázek:
Tradiční funkční model psaní 19. a první poloviny 20. století v rovnováze jednotlivých činitelů.
1. fáze přechodu od tradičnímu k novému modelu psaní
S nástupem nových psacích prostředků s hrotem na bázi kuličky a také fixů se situace změnila, celý systém se od 70tých let začal vychylovat, což postupně začalo tlačit na změnu dalších dvou parametrů psaní - nejdříve na změnu úchopů, kterými se nové psací prostředky musí při psaní držet, a následně i na změnu charakteru písma.
Opouštění obvyklých psacích prostředků ve prospěch kuličkových tužek a jejich konstrukčních odvozenin včetně linerů vychýlilo funkční rovnováhu, čímž se celý funkční systém psaní dostal do pohybu (šipka dolů naznačuje již proběhlou změnu, zatímco šipka nahoru naznačuje změnu, která proběhne následně).
2. fáze přechodu od tradičnímu k novému modelu psaní
Protože celý systém má tendenci k vyrovnávání, změna používaných psacích prostředků vyvolala v rukou písařů nové úchopy, které domácí školská zařízení zaznamenala poměrně velmi rychle, a začala je vnímat jako porušování "pravidel správnéh psaní". To vyvolalo vlnu "opravných a nápravných" cvičení pro děti, které se převalilo přes nepřeberné množství různých cvičebnic grafomotoriky a jejich vyplňování doma i ve specializovaných nápravných zařízeních. Není však možno vylít vaničku i s dítětem, část těchto cvičení skutečně podporují hrubší i jemnou grafomotoriku, která je u současných dětí na mnohem nižší úrovni než dříve, ale zároveň se např. bojuje proti tzv. "nesprávným úchopům" psacími prostředky (třeba školními rollery), které si tyto úchopy přímo vynucují.
Série nových úchopů, modifikovaných z vyučovaného špetkového, které děti (dnes už dávno dospělí lidé) začaly používat, zamotaly učitelům, ale hlavně metodikům hlavy, protože dodnes nechápou, proč to vlastně děti dělají, a přisuzují to především neochotě dodržovat "správná pravidla", jako by zrovna děti v nejnižších ročnících nechtěly dělat to, co jim učitel v 1. nebo 2. třídě řekne! Řetězová reakce pokračuje takto:
Kuličkové tužky a jejich konstrukční odvozeniny včetně linerů vyvolaly změny v používaných úchopech, čímž funkční systém psaní ještě více vychýlily, a tak ještě více narušily už tak vzniklou nerovnováhu.
3. fáze přechodu od tradičnímu k novému modelu psaní
A jak celý proces změn dopadl? Naše tradiční a milované spojité školní písmo, které vycházelo z pozdního národního obrození a které se v obdobném pojetí vyučovalo skoro 100 let, současní Češi opouštějí, a to zcela dobrovolně a bez nátlaku. Celý tento přechod právě probíhá a probíhá celkem nenápadně už minimálně dvacet let - v první řadě se projevuje samovolným opouštěním spojitého písma školáky už ve vyšších ročnících 2. stupně ZŠ, které se v téže škole učili v 1. a 2. třídě a naopak si vlastními silami vytvářejí nějakou podobu nespojitého písma. Dnešní středoškoláci minimálně ze dvou třetin píší nespojitě nebo nějakou variantou prolínání obou typů písem.
V druhé řadě zcela organizovaně vznikají nové modely školního písma (např. Comenia Script, Nová škola, Fraus), které se vyučuje a které si pak i sami uživatelé přizpůsobují obrazu svému. Tím dochází k vyvážení celého nového funkčního modelu psaní do provozuschopné podoby, která modelově vypadá takto:
Nespojité písmo je právě tím funkčním činitelem, který vyvážil ostatní dva protilehlé, a nastoluje novou funkční rovnováhu celého systému psaní.
Ne, nejsem prvoplánovaně propagátorem nespojitého písma, dodnes jím pravidelně píšu svým plnicím perem - přesto, nebo spíše právě proto mě strategie přechodu od jednoho systému k druhému bolí o to více, že na rozdíl od zatím nepoučených zastánců spojitého písma vím, jak to dopadne a proč. Na druhé straně má spojité písmo a jeho výuka svůj význam i přes vědomí toho, že je z praktických důvodů v dospělém věku písařů na ústupu.
Zdroj: Boj o špetku ...
duben 2020