Levák a hudební nástroje

Historie i současnost nám ukazuje, že leváci mohou být a také jsou dobrými zpěváky, hudebníky a skladateli. O tom, že tomu tak skutečně je, se můžeme přesvědčit na typických levácích, jakými byli hudební skladatelé Ludwig van Beethoven, Benjamin Britten, Franz-Josef Strauß a Sergej Rachmaninov, ale i hvězdy show byznysu Jimmy Hendrix, Paul McCartney, Eric Clapton nebo Kurt Cobain.

Od nejstarších dob člověk objevoval zvuky přírody, napodoboval rytmus kroků nebo kapání vody a naučil se rozlišovat barvu zvuků, které vydávají volně znějíci předměty. Později byl uchvácen kouzlem tónů, které skládal do souzvuků – vše kombinoval a experimentoval, až vytvořil hudbu takovou, jakou známe dnes. Hudba provázela člověka ve všední den při zábavě, ve svátek při náboženských obřadech a vždy byla považována za něco výjimečného až božského, jako spojnice mezi světem tímto a světem jiným.

Z hlediska vnímání hudby, jejího naslouchání, aktivního provozování a vlastního tvoření hudby mají, alespoň podle dosavadních výzkumů, leváci a praváci stejné dispozice. Jinou otázkou je tzv. „ušní rivalita“, tedy upřednostňování levého nebo pravého ucha.1

V době, kdy si hudebníci ještě vyráběli své hudební nástroje sami, si každý hudebník vytvořil takovou stranovou variantu nástroje, jakou potřeboval. Ze zachovaných starověkých a středověkých fléten, různých drnkacích a smyčcových nástrojů i z jejich kreseb je patrné, že byly vyráběny a používány v pravé i levé variantě.

S rozvojem vnímání hudby se vyvíjely i hudební nástroje - jejich konstrukce byla čím dál složitější a rostly také nároky na jejich přesné zpracování. V dobách renesance si už profesionální hudebníci nevyráběli své nástroje sami, ale na jejich výrobu se začali zaměřovat specializovaní řemeslní výrobci, jako byli stolaři, řezbáři a další řemeslníci, kteří uměli pracovat se dřevem a vyrobit jeden kus jako druhý.2

Z praktických důvodů nevyráběli nástroje jen na zakázku jednotlivých hudebníků, ale vyráběli řadu nástrojů dopředu pro případné zákazníky, kteří si chtěli koupit a odnést hudební nástroj hned. Výroba složitě konstruovaných a často i velmi honosně zdobených nástrojů vyžadovala několikaměsíční nebo i delší výrobu, která se při práci s dřevem nedá urychlit. Menší série nástrojů, které byly vyrobeny dopředu a jako již zhotovené kusy nabízeny, byly cenově dostupnější, což zpětně výrobu takovýchto nástrojů podporovalo. Pomalu, ale jistě se tak začala stírat vazba hudebníka interpreta jako objednavatele konkrétního nástroje. Houslaři, varhanáři a výrobci dalších nástrojů přešli ke komerčně univerzálnějším, tedy pravostranným nástrojům, i když část nástrojů byla vyráběna na objednávku stále. Předtím, do konce 18. století, nebyla u mnoha nástrojů ustálena norma pro umístění levé a pravé ruky u celé řady nástrojů, to se týkalo například některých nástrojů dechových.3

Přechod k jediné stranové variantě nástroje v 19. století uspíšily vyšší nároky na hráčskou virtuozitu a nově vznikající manufakturní výroba, která kopírovala vzory slavných nástrojů za přijatelné ceny. Je známo, že například v německém Sasku byly takovou cestou na konci 19. a počátku 20. století vyrobeny desítky tisíc kopií slavných houslí Jacoba Stainera (okolo 1617 - 1683), opatřených navíc rukopisnou etiketou s podpisem, která potvrzovala domnělou pravost nástroje.4

Manufakturní výroba tak upevnila pravoruké varianty nástrojů, se kterými se sjednotili i samotní učitelé hry na nástroj, převážně praváci, a naučili se předávat své zkušenosti jen pravostranným způsobem.

Současné hudební nástroje jsou až na jednotlivé výjimky stavěny tak, že pravá ruka vykonává při hře složitější a levá ruka jednodušší činnost.

Levákovi se na housle, na kytaru nebo na klavír hraje lépe v počátcích seznamování se s nástrojem, protože jeho levá ruka je šikovnější, a tak mnohdy postupuje rychleji než pravák. Později však levák narazí na problém své pravé ruky, která při hře vykonává mnohem složitější práci, která přitom není na první pohled vidět. Při vedení smyčce, v rozkladech akordů na klaviatuře nebo při rychlém vybrnkávání narazí levák na bariéru jemné motoriky pravé ruky. Pokud ji překoná, vyrovná se výborným hráčům pravákům, pokud ji nepřekoná, bude jej menší hybnost pravé ruky při hraní omezovat.

Složitější hudební nástroje jsou konstruovány tak, aby pravá ruka vždy vykonávala tu těžší, spíše důležitější práci. Kdyby ruka na hmatníku vykonávala složitější pohyby, housle, kytara, klavír nebo trubka by vypadaly stranově jinak.

Praváci při hře na nástroj levou ruku přiučují a záleží jen na nich, do jaké míry ji dostatečně procvičí, aby zvládli hudební skladbu tak, jak byla napsána. Možnosti jednotlivých nástrojů a rozdělení úloh levé a pravé ruky jsou dány letitou zkušeností a hudební skladby jsou pro nástroje psány tak, aby respektovaly možnosti levé a pravé ruky, když je interpretem pravák.

Ukázka z klavírní partitury Fantazie W. A. Mozarta

Zajímavým úkazem v instrumentáři  české lidové hudby jsou krátkokrké kopie klasických houslí. Tak zvané jihlavské skřipky mají proporcionálně delší tělo než krk, a tím i omezený rozsah tónů, které byly v dosahu jenom čtyř prstů. Levá ruka se totiž nepohybovala po hmatníku v polohách, ale zůstávala na jednom místě, aby „neměla tolik práce“. Přesto však s rostoucími požadavky na hráčskou virtuozitu i ve vesnickém prostředí se krk nástroje postupně prodlužoval, a to donutilo lépe propracovat techniku levé ruky.

Mnozí skladatelé, aby posluchače zaujali a také předvedli, co umí, totiž předepisují hráčům stále těžší party především pro levou ruku a nutí je tak se neustále zdokonalovat. Hráči, kteří takové skladby zvládnou, se stanou slavnými a stanou se výzvou pro následující generaci, která tyto výkony postupně vnímá jako hráčský standard. Takto se postupně zvyšuje náročnost hry - co stačilo kytaristům v éře beatu, dnes není téměř nic. Otázkou je, jestli se v takovéto bravurní technice, rychlých a dlouhých sledech překotně plynoucích tónů tak trochu neztrácí samotná hudba, ostatně to ale bylo kdysi vyčítáno i Paganinimu.

Nesmíme si však myslet, že skladatelé se tímto přístupem přibližují možnostem leváků - každý tón na kytaře, houslích a řadě jiných nástrojů je vždy hrán v koordinaci s rukou pravou. Pokud pravá ruka je tou vedoucí, má vždycky před levou náskok.

18/6/2015

TOPlist

Kontakt

Mgr. Ivo Vodička Marie Majerové 1824/1
Litoměřice
412 01
+420 721 678 920

počítadla návštěv byla aktivována 10. dubna 2015
ivovodicka@seznam.cz