Je levák, nebo není?

Od nejstarších dob vrtá pravoruké většině hlavou, co jsou leváci zač, kde se berou a jaký smysl a význam pro pravorukou společnost mají. Leváci byli v dějinách hodnoceni převážně jako ti "druzí", kteří jednotu společnosti různými způsoby narušují. Slovo "levý", kromě skutečného označení směru, má tak ve všech jazycích vždy otevřený nebo skrytý odsuzující význam, zatímco slovo "pravý" je jeho opakem. Postavení leváků pak bylo v dějinách většinou problematické - podle vyspělosti společnosti a převažujícího náboženství většinou byli a jsou leváci ve svých projevech zatlačováni a jen v některých obdobích tolerováni, dnes jsou v mnoha vyspělých zemích ku prospěchu všech i přijímáni.

Obecně je známo, že tento náš lidský svět, věci a zvyklosti, které jsou pro něj určující, je přizpůsoben především pravákům - ti tvoří mezi lidmi přirozenou většinu a nelze jim mít za zlé, že si tento svět přizpůsobují pro sebe, aniž to tuší a aniž by chtěli levákům záměrně škodit. Čím je společenský život rozmanitější, čím vzniká více věcí, které nás dennodenně obklopují, čím je společnost více provázána pravidly, tím více je tento svět přizpůsobován potřebám pravoruké většiny. Zhruba jedna čtvrtina lidí - typických a částečných leváků - se prostě od nejútlejšího věku v mnoha ohledech intuitivně i řízeně přizpůsobuje a nic jiného jí ani nezbývá.

Příčinou, chcete-li původem, leváctví se věda zabývá poměrně krátkou dobu, popravdě ale zkoumání nedospělo k žádným přesvědčivým závěrům, a tak teorií o původu a příčinách leváctví je příliš mnoho na to, abychom jedno vzali za to pravé. Jisté je, že podle dlouhodobého pozorování je možno říct, že v některých rodinách se leváctví po generace vyskytuje mnohem častěji, a tak je tu velmi pravděpodobný předpoklad, že leváctví je součástí genetické výbavy, i když někteří výzkumníci to popírají. Leváctví, stejně jako praváctví, se tak v člověku nachází v mnohem hlubších rovinách, než aby dovolily člověku si samostatně jedno z nich z vlastní vůle vybrat.

Leváky od praváků nelze na první pohled rozeznat - to lze jen podle upřednostňování ruky, nohy, oka a ucha.

V obecném povědomí jsou leváci i praváci spojováni s převažujícím upřednostňováním ruky při vykonávání činností, které se provádějí právě jen jednou rukou nebo kde jedna ruka hraje mnohem důležitější roli než ta druhá. Intuitivní příklon k upřednostňování párových končetin a orgánů po jedné straně těla se nazývá lateralita. V centru pozornosti jako rozlišující znaky sledujeme, jak je intuitivně upřednostňována ruka, noha, oko a ucho, stejně jako z toho vyplývající celková koordinace pohybů.

Leváci vstoupili do obecného povědomí jako skupina lidí (10 - 13 %), kteří jsou zejména ve svých pohybech viditelně opační než praváci – pravdou je ale také to, že leváci a praváci s jednoznačně upřednostněnými znaky tvoří asi jen polovinu populace a že druhá půlka lidstva si nese směsici většího či menšího podílu znaků leváků a praváků. Ty se u někoho projevují už od útlého dětství, ale vzhledem k tomu, že lateralita se ustaluje v období mezi třetím až pátým až šestým rokem věku, většina předškolních dětí si nese větší či menší směsici těchto znaků.

Stává se, že některé děti si nesou smíšené znaky pořád, a tak uvnitř obecného dělení populace na leváky a praváky i později existuje 10 - 15 % skupina dospělých lidí, kteří jsou na pomezí obou principů trvale. Někdy používají tu či onu ruku, ale z praktických důvodů se v mnohých činnostech mají tendenci přiklonit k pravoruké většině - tato vnitřní neustálenost při intuitivní volbě párových končetin a orgánů se nazývá ambidextrie, a jak už bylo řečeno, jedna třetina možná až polovina populace se v některém ohledu projevuje v konkrétních činnostech a situacích více či méně nevyhraněně. To samozřejmě postupně bourá naši léty zažitou představu, že lidé se napříč pohlavími, věkem a vzdělaností dělí pouze na praváky a leváky.

Ambidextrie se týká i všech, kteří i přes vyhraněnost ruky upřednostňují opačnou nohu, oko a ucho, a to buď pravidelně či nepravidelně. Tato problematika není vědecky zcela ujasněna a typologizována, neví se, jakou váhu tato nevyhraněnost v jejich různých strukturách má pro běžný život, stejně jako nejsou vytvořeny metody práce s lidmi, kteří si takové znaky nesou. Problematikou určení laterality se zabývají zejména speciální pedagogové (volba ruky ke psaní, psaní stranově opačným písmem), trenéři některých sportů na profesionální úrovni a rehabilitační pracovníci - jejich zkušenosti jsou však součástí jejich profesních know-how, a tak pronikají na veřejnost málo, nebo vůbec (právě zejména u zkušeností ze sportů).

Graf s rozložením leváctví, nevyhraněností a praváctví u zkoumaného vzorku dětí na počátku školní docházky vycházející z jednoho z mála kvalifikovaně provedených průzkumů laterality (Drnková, Syllabová).

 

Samo leváctví je stejně přirozené jako praváctví a skupiny praváků a leváků nejsou běžně ve svých potřebách a zájmech proti sobě, pokud si ovšem pravoruká většina neumane, že leváky donutí, aby přijali ve všem stejné zvyklosti a podřídili se. V některých kulturních obdobích se totiž pravácká většina cítila ve své jednotě leváky ohrožena a podnikala různá "opatření", která legitimizovala různými zdůvodněními - náboženskými, kulturními, psychologickými, zdravotně-hygienickými, organizačními a mnoha dalšími, často různě propojenými a stvrzenými dobovými autoritami.

Všimli jste si, jak snadno se dají do textu vložit odvozená slova ze slovního kořene -prav- a kolik jich máme?

13/12/2015

Graf: Drnková, Zdena; Syllabová, Růžena: Záhada leváctví a praváctví, Avicennum, Praha, 1983, str. 55

TOPlist

Kontakt

Mgr. Ivo Vodička Marie Majerové 1824/1
Litoměřice
412 01
+420 721 678 920

počítadla návštěv byla aktivována 10. dubna 2015
ivovodicka@seznam.cz