Dechové nástroje

Dechové nástroje také tvoří nedílnou součást nejstarších hudebních nástrojů, protože lidé je používali už v hloubi pravěku, jak je známo ze zachovaných archeologických vykopávek. Nejstarší dechové nástroje v podobě jednotónových kostěnných píšťal zřejmě napodobovaly zvuky přírody a sloužily k vábení kořisti a staly se i součástí náboženských obřadů. V starověkých kulturách se rozšířila celá řada fléten a trub, na jejichž výrobu se používaly dostupné místní materiály – rákos, bambus, dřevo stromů, zvířecí kosti a rohy, ale i kámen nebo kov.

Pro tvorbu řady tónů jsou píšťaly nebo flétny opatřeny řadou šesti otvorů a tak je můžeme spatřit v  hudbě různých národů dodnes. Lidoví hudebníci si své nástroje vyráběli převážně sami, proto můžeme na nástrojích spatřit některé dírky mírně vyosené tak, aby k nim pravá i levá ruka měla snazší přístup.

Držení nástroje a uspořádání dírek nebo zakrývacích klapek procházelo podobným vývojem jako u strunných nástrojů. S rozvojem jejich manufakturní výroby se zvýšila kvalita nástrojů, byl zpřesněn a rozšířen tónový rozsah a zároveň se objevily jejich složitější konstrukce, které umožnily hráčům i skladatelům hledat nové cesty hudebního vyjádření.

Už u barokních profesionálních nástrojů se ustálilo držení nástroje tak, že levou rukou se nástroj drží a prsty levé ruky hrají tóny, které jsou uprostřed tónového rozsahu, kde je jejich tvoření snazší. Pravou rukou se tvoří tóny nejhlubší, které jsou velmi citlivé na součinnost správně rytmizovaného dechu se zakrýváním dírek prsty jako na u nás tolik oblíbené zobcové flétně barokního typu, která je typickým přípravným, ale i sólovým nástrojem.

Takovéto držení nástroje i rozmístění rukou se používá na dechových nástrojích dodnes a vychází z něj i konstrukce složitějších nástrojů, které při nácviku navazují na návyky ze školních nástrojů, u nichž výuka začíná.

Čínské, japonské a tibetské bambusové flétny s levou rukou dole jsou ke spatření až do dnešních dob. Součástí zen-buddhistické mnišské tradice řádu Fuke je hra na bambusovou flétnu šakuhači, která byla vždy pouze jen sakrální pomůckou a nebyla tedy vnímána jako běžný hudební nástroj, ale jako jiná forma zenové meditace. Jejím prostřednictvím se z generace na generaci předávaly skladby, které sloužily jako dechová a koncentrační cvičení pro mnichy, kteří si navíc ještě na hlavu nasazovali zvláštní pletené košíky, aby nebyli při meditačních cvičeních rušeni okolím. Vlastnoruční výroba takové flétny byla téměř pravidlem proto, aby mnich položil základ pro vytvoření jednoty, spíše úplného splynutí člověka s nástrojem, v němž se mezi nimi stírá jakákoli hranice. Po roce 1871 se ujali výroby fléten šakuhači specializovaní výrobci, ale dnes si je někteří hráči těchto dávných duchovních skladeb sloužících k meditaci vyrábí opět. Standardní nástroj o délce 1,8 shaku laděný v D má otvory v ose a je určen levákům i pravákům. U delších nástrojů (od 2,2 stopy) je nezbytné vyosit spodní otvor doprava nebo doleva, jinak na něj nelze dosáhnout.13

Plechové dechové nástroje s pístovou mechanikou, snižcem nebo klapkami se vyvinuly převážně v 19. století a jsou uzpůsobeny pro praváky. Rozmístění ovládacích prvků je přizpůsobeno přístupu a sklonu prstů, ruky i paže a není pravdou, že by leváci byli zvýhodněni například při hře na pozoun snižcem, protože je nakloněn tak, aby k němu měla pravá ruka lepší přístup.14 Pístové mechaniky, klapky a uchopovací prvky jsou uzpůsobeny pro ruku pravou, levá ruka je povětšinou skrčena, nástroj přidržuje, orientuje k ústům a přitom hraje tóny v horní části nástroje.

Zajímavou historii má lesnice a lesní roh – ty se postupně vyvinuly z jednohlasých nástrojů k nástrojům s tónovým rozsahem, u nichž je tón tvořen pravou rukou. Původně byl nástroj držen oběma rukama, levou rukou pod nátrubkem, pravou přidržován na konci a vydával jen řadu přirozených tónů. S rozšířením ozvučníku bylo možno vložením pravé pěsti nebo tzv. cuků zkracovat vzduchový sloupec, a tak tvořit další tóny, které chyběly.15

Pro velkou oblibu tohoto nástroje především v šlechtickém prostředí spojeném s tradicemi myslivosti došlo kolem roku 1815 k jeho dalšímu zdokonalení přidáním pístové mechaniky v dosahu levé ruky, protože původní držení nástroje při hře muselo být zachováno kvůli tradičním rituálům při lovu a vzdávání pocty ulovené zvěři.16 Tím nástroj získal široký tónový rozsah, který umožnil, aby se tento „královský nástroj“ stal nedílnou součástí klasického symfonického orchestru a dokonce i nástrojem sólovým.

 

TOPlist

Kontakt

Mgr. Ivo Vodička Marie Majerové 1824/1
Litoměřice
412 01
+420 721 678 920

počítadla návštěv byla aktivována 10. dubna 2015
ivovodicka@seznam.cz