Lateralita ucha

Jedním ze sledovaných parametrů pro stanovení celkového obrazu laterality je i upřednostňování ucha - mezi sledované znaky při určování laterality jej uvádí M. Sovák už v roce 19581 a v následujících publikacích mu věnuje popis zkoušky "hledání zvučícího předmětu uchem" podle zkoušky Pearceho (1953). 2, 3

Tato zkouška je modelově připravena pro dítě tak, že pod utěrku nebo ručník rozprostřený na stole umístíme tikající hodinky, tak aby nebyla vidět vyboulenina, a dítě vyzveme, aby našlo místo, odkud je slyšet zvuk. Zkouška předpokládá, že dítě se bude intuitivně snažit najít citlivějším uchem, o kterém se přepokládá, že je dominantní a s celkovou lateralitou souhlasné. Na tomto principu můžeme jistě najít dost vhodných situací, které můžeme v domácnosti nebo v přírodě připravit. Jiné doporučené zkoušky jsou zaměřeny k identifikaci směru zvuku nebo posouzení, kterým uchem je lépe slyšet zdroj zvuku.

 

Příklad na procvičení rozlišování zvuků (I. Vodička, kresba L. Linajová, KuliFerda pro leváky, nakl. Raabe, 2015).

Z. Drnková a R. Syllabová v Záhadách praváctví a leváctví rozšiřují toto pojetí a upozorňují že proces vnímání sluchem je mnohem složitější: jedno ucho je vnímavější pro řeč a druhé pro hudbu, hluk a další zvuky. Autorky pak předkládají výsledky výzkumu kanadské psycholožky D. Kimurové, která propracovala techniku zkoumání tzv. "ušní rivality" (soupeření mezi oběma ušima ve vnímání jak řeči, tak neřečových zvuků, ale i hlasitosti zdroje). Podle Kimurové "u praváků je pravé ucho vnímavější pro řečové podněty, kdežto levé pro hudbu, hluk a vůbec neřečové zvuky. U leváků taková pravidelnost není."4 V podobných pokusech pokračují i další výzkumníci a shodují se na tom, že metody bádání i znalosti o uspořádání mozku jsou na tak nízké úrovni, že nelze takovéto výzkumy brát z vědeckého hlediska za spolehlivé.

Příklad na procvičení rozlišování zvuků a jejich směrovosti (I. Vodička, kresba L. Linajová, KuliFerda pro leváky, nakl. Raabe, 2015).

Pokud přijmeme tuto tezi o rozdílném slyšení řeči a ostatních zvuků, značně se nám rozostří určení laterality ucha, protože je otázkou, který parametr je důležitější. Vyjdeme-li na druhé straně z toho, že člověk a lidská společnost se liší od ostatní živé přírody kulturou v nejširším slova smyslu, tedy i řečí, přikloníme se raději k dominanci ucha, které lépe rozlišuje řeč.

 

Použitá literatura:

  1. Sovák, Miloš: Výchova leváků v rodině, SPN, Praha, 1958, str. 20 - 21
  2. Sovák, Miloš: Výchovné problémy leváctví, SPN, Praha, 1960, str. 51
  3. Sovák, Miloš: Lateralita jako pedagogický problém, SPN, Praha, 1962, str. 79
  4. Drnková, Zdena, Syllabová, Růžena: Záhada leváctví a praváctví, Avicennum,  Praha, 1983, str. 63
  5. Vodička Ivo: KuliFerda a jeho svět / Pracujeme s levákem v předškolním věku, Raabe, Praha, 2015

19/5/2016

TOPlist

Kontakt

Mgr. Ivo Vodička Marie Majerové 1824/1
Litoměřice
412 01
+420 721 678 920

počítadla návštěv byla aktivována 10. dubna 2015
ivovodicka@seznam.cz