Obouvání bot a zavazování tkaniček

Jedním z prvních poznatků, které každé dítě zažívá, je poznání, že jeho končetiny nejsou stejné, že existuje pravá a levá ruka a noha. Obvykle na tento rozdíl přijde v okamžiku, kdy po něm chceme, aby si nazouvalo botu na správnou nohu nebo si správně natahovalo rukavice. Některé děti, a v tomto okamžiku je jedno, jestli praváci nebo leváci, dlouho odmítají rozdíl mezi pravými a levými končetinami uznat a přizpůsobit se tomu.

Nicméně tvarování bot a pohodlná chůze v nich dítě nakonec stejně přesvědčí, že takovýto rozdíl je potřeba respektovat a že nosit bačkůrky nebo boty na „kozí nožku“ se nemá.

*

Novou zkušeností a zkouškou pro celou rodinu je zavazování tkaniček u bot, se kterým jednoho dne dítě prostě začít musí. Když usoudíme, že naše dítě je už vyspělé, je načase, abychom ho přesvědčili, že zvládnutím zavazování tkaniček se posune na dětském žebříčku významně vysoko a že po úspěšném zvládnutí je čeká nějaká odměna. Některé děti zvládají celý postup mezi třetím a čtvrtým rokem, u jiných musíme počkat, až budou zvládat jemnou motoriku rukou i prstů, a některé děti mají dokonce snahu využívat služeb rodičů a dospělých co nejdéle - nicméně před vstupem do základní školy by měly všechny zdravé děti tuto činnost bezpečně zvládat.

Naučit se vázat tkaničku je pro dítě velká věc, i když z pozice dospělého to tak nevypadá. I my můžeme velmi rychle zjistit, že i když tkaničky umíme vázat poslepu, naučit zavazovat ji vlastní dítě není vůbec jednoduché. Tkanička, jak obecně říkáme, je poměrně složitý uzel, který vyžaduje jemnou práci a koordinaci obou rukou. Navíc má mnoho variant, a tak když oslovíme členy rodiny, většinou s úžasem zjistíme, že detailní postup se při vázání často liší.

Zároveň vyvstane otázka, nejen jak postupovat, ale hlavně jak učit leváka, když sám jsem pravák? To je otázka, která nesmírně trápí velkou řadu rodičů, prarodičů, sourozenců i učitelek mateřských škol, a přiznejme si, že pro všechny zúčastněné znamená nejen velkou radost, ale i úlevu, když dítě zavazování konečně samo zvládne.

První, co by nás mohlo napadnout, je přenechat tuto práci levákovi, ale co když žádného v rodině nemáme? Musím zde připomenout, že dospělí leváci vážou často tkaničky tak, jak je to naučili praváci v dobách, kdy o problematice leváctví byly jen kusé informace. Leváci sami si způsoby, který jim předvedli praváci, často všelijak přetvořili.

Nejprve si musíme uvědomit, jak vlastně tkaničku zavazujeme sami. A protože ji vážeme už mnoho let, děláme ji tak automaticky a plynule, že v první chvíli nejsme schopni většinou celý postup ani popsat.

Nejlepší je si jednotlivé pohyby rozfázovat a s dítětem je po jednotlivých krocích dělat souběžně tak, že si stoupneme vedle dítěte, nohu opřeme o schod, abychom na ni lépe viděli a zavazování pohyb po pohybu ukazujeme. Druhá v rodinách oblíbená varianta spočívá v tom, že si za dítě sedneme „na bobek“, dítě uchopí tkaničky na svých botách a my zezadu vedeme jeho prsty tak, aby vykouzlily očekávanou tkaničku. Ale jak na leváka?

Levá ruka je ta, která vede pohyb, pravá ruka je spíše statická a levé ruce pomáhá, některé samostatné pohyby však také vykonává. Někteří autoři doporučují předvádět zavazování tkaničky čelem proti sobě,11 ale není to tak jednoduché, jak to na první pohled může vypadat. Dítě si musí obraz situace a naše pohyby přesto upravovat a my, abychom je mohli zpětně usměrňovat, to musíme dělat také.

Stranově převrátit všechny pohyby a ukázat je dítěti, je pro rodiče – praváka stejně obtížné jako pro dítě.

A jak z toho ven? Prostě a jednoduše si stačí prohlédnout nákresy a držet se postupu, který je uveden v následujících obrázcích. Překrásná pevně zavázaná tkanička bude důkazem vaší trpělivosti a korunou úspěchu vašeho dítěte.

*

Postup při vázání tkaniček

Nejčastěji vázané uzly na tkaničkách jsou v zásadě dva a oba jsou zde uvedeny. Základní uzel je pro oba způsoby stejný, v druhé části vázání se postup liší.

Jako první jsem zvolil vázání uzlu pevnějšího, ale na nácvik možná o něco málo složitějšího. Druhý způsob vázání na „zaječí ouško“ je o něco snazší, ale při jeho vázání je mnohem obtížnější udržet tak velké napětí na šňůrkách – výsledný uzel se při chůzi snadněji uvolní a samovolně rozvazuje.

Přes uvedený návodný postup je potřeba říci, že při vázání obou uzlů lidé provádějí různá uchopení nebo přehmátnutí rozdílně. Zavazování tkaniček je činnost skutečně tvůrčí a postup vázání stejnou osobou se často liší podle tvaru a síly tkaniček, délky jejich konců, typu bot, nutnosti pevného šněrování i chvatu, v němž je vážeme.

 

TOPlist

Kontakt

Mgr. Ivo Vodička Marie Majerové 1824/1
Litoměřice
412 01
+420 721 678 920

počítadla návštěv byla aktivována 10. dubna 2015
ivovodicka@seznam.cz