Sinistropedie - levák a jeho výchova

V roce 1958 v tehdejším Československu vyšla první publikace, která se začala zabývat specifickou skupinou dětí - leváky. Autorem Výchovy leváků v rodině (SPN, Praha, 1958), této ne příliš rozsáhlé, přesto ale pro leváky zásadní publikace, byl náš přední pedagog Miloš Sovák, který se v této době věnoval především otázkám logopedickým, s kterými problematika leváků bezprostředně souvisí.

 

Miloš Sovák při své klinické praxi logopeda v průběhu padesátých let se svými spolupracovníky zjistil, že mezi dětmi s poruchami řeči, zejména se zadrháváním v řeči a koktáním, se vyskytuje nemalá skupina dětí, které před nástupem do školní docházky takovéto obtíže neměly. Při bližším zkoumání bylo zjištěno, že se jedná o část levorukých dětí, které byly násilím při vstupu do školní docházky převáděny na pravou ruku při psaní a při některých dalších činnostech. Právě proto, aby nedocházelo k poškozování levorukých dětí přiučováním na pravou ruku a opětnému napravování škod způsobených samotným školstvím, nesprávnými postupy při práci s leváky a jejich výchově, napsal tuto základní osvětovou příručku. Výchova leváků v rodině se obrací k rodičům, učitelům a školským orgánům s tím, že vysvětluje fenomén leváctví jako přirozenou variantu k praváctví a vysvětluje, jak s levorukými dětmi pracovat, proč je nechat psát levou rukou a především jak je učit psát.

Výchova leváků v rodině tak v našem prostředí přinesla nejen popis jednotlivých osudů levorukých dětí, ale dala i první vědecký základ pro výchovu a vzdělávání leváků, i pro pochopení problematiky leváctví samé. Tuto popularizační publikaci pak M. Sovák ještě několikrát přepracoval a doplnil, takže nakonec vyšla v úctyhodných sedmi vydáních - problematiku výchovy leváků a leváctví jí při svých dalších činnostech neopoustil a dále jí věnoval velkou pozornost. Vrcholem těchto jeho snah pak bylo zrovnoprávnění levorukých dětí s pravorukými v možnosti svobodně používat svou vedoucí ruku při psaní a nechat projevovat své leváctví i v dalších činnostech zveřejněním vyhlášky ministerstva školství v únoru 1967.

Problematika leváků a leváctví od sedmdesátých do současnosti

Problematika leváků není v podstatě už od let sedmdesátých vnímána školskými orgány ani vysokoškolskými pedagogy jako palčivý problém a obecně se vychází z toho, že vše podstatné bylo vyřešeno, pojmenováno a typologizováno. Tím není možno říct, že by se dnes fundament informací o lateralitě dítěte nepublikoval a nevyučoval na středních školách pedagogického směru a na školách vysokých (pedagogika a psychologie). Směle můžeme říci, že na konci let padesátých a v šedesátých letech se na tomto poli udála skutečná revoluce, která umožňila malým levákům používat levou ruku k běžným činnostem i přes částečný odpor veřejnosti, rodičů i učitelů. Za tímto úspěchem stojí osoba M. Sováka, který získal na svou stranu nejen vysokoškolské pedagogy a učitele, ale i představitele státních orgánů, což v tehdejších v podmínkách socialistického školství znamenalo možnost prosadit dobrou věc možností publikovat v odborné literatuře a následně vydat legislativní opatření zaměřené na praktické školství (Věstník MŠ z roku 1967) a pak kontrolovat jeho uplatňování. Tímto krokem se naše pedagogika i ve srovnání s okolními státy posunula rychle kupředu.

V o poznání horší situaci se už nacházel druhý významný představitel zkoumání leváctví v letech sedmdesátých a osmdesátých F. Synek - ten na konci celoživotní kariéry učitele naráží v podstatě na nezájem učitelů i školských orgánů. Přestože od let padesátých spolupracoval s M. Sovákem a získal i bohaté zkušenosti praktického učitele v obecné škole, pedagogické poradně i na PF UK a přináší nové poznatky, podařilo se mu publikovat svou souhrnnou knihu až na začátku let devadesátých v nově vzniklém rodinném nakladatelství. Jeho zásadní připomínky zejména k metodě psaní publikované v odb. časopise nebyly přijaty možná i proto, že přišly příliš brzy po zavedení psaní metodou dolního psaní leváků, a možná také proto, že se tím byť nepřímo dotkl M. Sováka, jehož autorita byla v té době a v této oblasti přijímána jako ikonická, a tedy nejvyšší.

Není však možno říci, že by i průběhu let osmdesátých a v desetiletí následujícím nevznikly práce, které se dotýkají leváků a leváctví - zde je potřeba zdůraznit Záhady leváctví a praváctví Zd. Drnkové a R.Syllabové (1983), která se zabývá lateralitou spíše z neurobiologických než z pedagogických pozic. Ostatní autoři v následujích letech spíše upevňují Sovákův model vnímání laterality, jeho pojmosloví a jeho přístup k řešení praktických otázek spojených s diagnostikou laterality a psaním leváků.

Tím nastala situace, že se problematika leváctví a leváků dostala do bludného kruhu, mezi vysokoškolskými učiteli se nenašel nikdo, kdo by z něj vykročil, a tak se novými trendy potřeb leváků, sbodně dávno už vyrostlých a také tak se v tomto ohledu projevujících, v akademických kruzích téměř nikdo nezabývá. Situace byla navíc umocněna tím, že v populaci byly identifikovány nové skupiny dětí s už dávno tušenými i nově přišlými obtížemi, které jsou pro společnost i jejich nositele mnohem palčivější než leváctví.

Pokud dnes vznikají učebnice pro budoucí učitele 1. stupně nebo MŠ nebo pro speciální pedagogy, tedy do praxe, je tématu věnována 1 - 2 strany obecného povídání a i v hojně využívané práci Poruchy učení Olgy Zelinkové, je to jen několik stránek. V současných bakalářských a magisterských pracích, které lze dnes stáhnout z internetu, protože řada univerzit je zveřejňuje, rychle zjistíme, že zde neustále kolují témata, se kterými přicházel už M. Sovák v letech šedesátých a která jsou řešena argumentací také v duchu let šedesátých. Na druhé straně je potřeba říci, že i zahraniční pedagogická věda je na tom podobně. Jedno z mála témat celé problematiky, které je občas v centru pozornosti, ale to jen jako přílepek, je zkoumání mozku a lidského genomu, jako otázka původu a počtu leváků v populaci - to však mnoho rodičům a učitelům leváků ani levákům samotným mnoho nepomáhá s každodenním zvládáním praktického života. Leváci jsou tiší, viditelné problémy společnosti nezpůsobují a se svými obtížemi se učí vyrovnávat sami, a tak je to pro univerzity pravděpodobně samo o sobě nezajímavé téma, které zřejmě nepřináší potřebný profit v podobně vědeckého růstu, v získávání grantů a peněz - zatím jsem u nás ve vědecké sféře nenašel nikoho, kdo by se v současnosti soustavně leváctvím profesně zabýval, ale zároveň doufám, že na univerzitách někoho objevím. Celé téma je navíc zatíženo tím, že akademici velmi často nechtějí nové informace, nové pohledy, ale zato informace prověřené a léty obroušené a strávené bez ohledu na jejich viditelnou zastaralost nebo i nepravdivost. Státní orgány (min. školství, inspekce a další organizace včetně pedagogických výzkumných ústavů) téma leváků jako skupiny dětí také nezajímá, čímž se kruh nezájmu uzavírá.

Jedinou metodickou pomocí našim českým rodičům při výchově tak zůstaly jen dvě knihy přeložené ze zahraničních zdrojů, které tak ovšem nevycházejí z domácí české reality a zároveň trpí řadou různých nepřesností, které se týkají řešení praktických denních životních složitostí.

  • Healey, Jane M.: Leváci a jejich výchova, Portál, Praha, 2002
  • Zoche, Hermann-Josef: Vidím svět i z druhé strany, Ikar, Praha, 2006

 

2/7/2014; 18/5/2016; 18/4/2017

TOPlist

Kontakt

Mgr. Ivo Vodička Marie Majerové 1824/1
Litoměřice
412 01
+420 721 678 920

počítadla návštěv byla aktivována 10. dubna 2015
ivovodicka@seznam.cz