Funkční model psaní

V oblasti psaní rukou, tedy toho, jak skutečně píší děti i dospělí, a metodiky psaní panuje v současné době značný chaos. Situace je nepřehledná, protože v grafomotorických příručkách a v navazujících cvičebnicích jsou vytyčovány způsoby psaní i výsledky psaní, kterých ze zkušenosti učitelů elementaristů, rodičů školáků i malých žáků se doshuje jen velmi těžko nebo vůbec. Je to o to složitější, že je tu viditelný rozpor mezi pedagogickou teorií metodiky psaní a reálným životem.

Výzkumy psaní, pokud se vůbec nějaké dělají, jsou zaměřeny na školní děti většinou na konci 3. nebo na začátku 4.třídy a pak se spokojují s pouhým konstatováním, že děti prostě píší tak a tak. Je zajímavé, že se téměř nikdo nezabývá tím, proč se v posledních dvou až třech dekádách tak výrazně změnily výsledky v psaní. Nás naopak tato otázka bude zajímat především, protože když nevíme, proč se změny dějí, pak ani nemůžeme výsledky psaní našich školáků kvalifikovaně hodnotit a zároveň hledat cesty k tomu, abychom vyučovali psaní v souladu se současnými dostupnými podmínkami.

Václav Penc (Metodika psaní, 1958), z něhož současná česká metodika psaní pořád vychází, v úvodu své práce říká: „Vývoj písma po stránce tvarové závisí na mnoha podmínkách, především na materiálu a nástrojích, dále na rychlosti psaní, z níž vyplývá snaha o úspornosti tahů při psaní písmen a slov.“1 A o něco dále pokračuje: „Změna tvaru písma vzniká vždy funkčně, podle toho, jaké možnosti připouští nástroj, jímž se písmo vytváří, svým tvarem, vedením, otáčením apod., a jaké vlastnosti má materiál (kámen, hlína, papír, tuš, inkoust apod.).“2 Jinými slovy – prvotní materiál, na který se zapisuje i kterým se píše, předurčuje budoucí způsob psaní z hlediska způsobu práce, úchopu, uspořádání pracoviště a určuje i písmo samé.

Tato myšlenka, s kterou se v metodice psaní zatím pracovalo jen velmi málokdy, je ale ta nejpodstatnější, protože se ptá na první základní stavební kámen systému, kterým vlastně píšeme. Každá civilizace si totiž podle svého materiálního zázemí vytvořila svůj osobitý komplexní způsob psaní. Ve všech publikacích o dějinách písma je vysvětleno, jak psali starověcí Egypťané, Babylóňané, Číňané nebo Inkové. Proč ale používali takový způsob zápisu, ale hlavně proč ho nakonec opustili?

Vysvětlení se nachází právě v odpovědi na otázku čím a na co se psalo - teprve pak následuje krok směřující k tomu, jak se psalo a úplně nakonec - jaké písmo vzniklo. Je zajímavé, že s touto posloupností zatím nikdo důsledně nepracoval, a proč metodika psaní jde právě opačnou cestou - nejprve zkoumá písmo, zejména konstrukcí školního písma, pak se zabývá "úchopy psacích prostředků a správným uspořádáním pracoviště při psaní". Konstrukční vlastnosti psacích prostředků a zápisových materiálů však předurčují budoucí úchopy, z nichž teprve se písmo rodí.

Tyto tři parametry psaní jsou vnitřně provázány v jeden systém - funkční systém psaní - jehož obecný model vypadá takto:

Pro lepší názornost si prohlédněme tento obrázek, na kterém je vyobrazen tradiční čínský funkční model psaní - úchop vlasového štětce, který má měkkou špičku, umožňuje špičce štětce namočeného v tuši využít psaní v podstatě ze všech stran a navíc ještě naznačit přítlak. Z těchto technických možností pak vycházejí i složené znaky (zde na obrázku je znak pro slovo „věčný, věčnost“, který podle tradice v sobě obsahuje všechny základní typy tahů tradičního čínského písma3).

Náš evropský tradiční systém psaní je tvořen těmito staveními kameny: historicky dostupné tradiční psací prostředky (rákosové pisátko, brk, olůvko, ocelové perko, popř. plnicí pero, a grafitová tužka) a papyrus, pergamen a papír mají společného jmenovatele v tzv. "písařském úchopu", kterému se v české pedagogice říká též "špetkový". Aby se těmito psacími prostředky uchopenými písařským úchopem dala dobře psát do kamene sekaná římská kvadráta, římští písaři převedli sekané písmo do písma spojitého, taženého co nejdéle na jedno namočení do inkoustu.

Toto pojetí psaní bylo celkem bez problému funkční až do doby, kdy do běžného života vstoupily konstrukčně nové psací prostředky - kuličkové tužky a fixy. Obojí typ těchto psacích prostředků v různých výrobních variantách vstoupil do života postupně a potichu, a ani jsme si nevšimli, že tyto psací prostředky téměř dokonale vytěsnily psací prostředky tradiční. Čeho jsme si ale také nevšimli, že tyto psací prostředky píší v ruce jen pod značně vyšším náklonem, čímž se nám i změnily úchopy a nakonec i písmo. Nový model funkčního psaní vypadá takto:

Právě v posledních dvou až třech dekádách zejména učitelé, kteří psaní vyučují, zápasí s tím, že děti nedrží psací prostředky tak, jako dříve, tak, jako ukazují a předepisují jako vzor všechny učebnice metodiky psaní. My dospělí vlastně zatím nejsme schopni dětem říci, jakým způsobem mají co nejefektivněji s těmito novými psacími prostředky pracovat z hlediska používaného úchopu a uspořádání pracoviště, a k tomu navíc je učíme písmo, které pro tyto účely není příliš vhodné. Pak se samozřejmě všichni dospělí diví, že děti si samy hledají vlastní cestu, čímž vznikají řady i málo provozuschopných úchopů i podob písma. Celá situace v oblasti psaní rukou se nachází v období, kdy se nám oba systémy v praxi prolínají, a protože jednotlivým jevům a ani systému nerozumíme, jeví se vše jako celkový chaos.

Při psaní se tak v současné době v našem běžném životě oba modely psaní prolínají a je otázkou, co mají společného a co rozdílného. Chaotická situace pak nahrává k tomu, aby bylo psaní rukou jako činnost zpochybňováno vůbec. Proto se také ozývají hlasy, které hovoří o tom, že psaní rukou už je nebo blízké budoucnosti bude zcela nepotřebné, protože dospělí ve výkonu svých povolání dnes rukou mnoho nepíší, protože způsobů vytvoření zápisu se rýsuje celá řada:

Odmítnutí psaní rukou, zejména v počátcích získávání gramotnosti, je však doslova a do písmene hra s ohněm, protože psaní rukou je bezprostředně spojeno s rozvojem slovní zásoby, myšlení a dalšími parametry. Už dnes se ukazuje, že pokud se u dětí omezuje výuka psaní rukou a děti, ale to i dospívající a studenti, je provázena nižšími intelektuálními výkony - ale to je už kapitola jiná.

Zdroj: Boj o špetku ..., str. 10-14, 19, 32, 37, 190, odkazy na použitou a související literaturu jsou uvedeny v publikaci; zpracováno pro webovou verzi v dubnu 2020

 
Odkazy na zdroje literatury v textu:
  • 1. Penc, Václav: Metodika psaní: Pomocná kniha pro 3. ročník pedagogických škol pro vzdělání učitelů národních škol, SPN, Praha, 1958, ISBN neuvedeno, str. 11
  • 2. Penc, Václav: Metodika psaní: Pomocná kniha pro 3. ročník pedagogických škol pro vzdělání učitelů národních škol, SPN, Praha, 1958, ISBN neuvedeno, str. 12
  • 3. Youngová, Caroline: Kaligrafie – První část, PRÍRODA a. s., Bratislava, 1996, ISBN 80-07-00867-5, str. 26-27, držení štětce a znak „věčný, věčnost“

 

TOPlist

Kontakt

Mgr. Ivo Vodička Marie Majerové 1824/1
Litoměřice
412 01
+420 721 678 920

počítadla návštěv byla aktivována 10. dubna 2015
ivovodicka@seznam.cz