"Správný úchop"

Co je to "správný úchop" psacího prostředku?

Pojem "správný úchop" je poměrně mladý, protože ve starších metodikách psaní jej prostě nenajdete, zatímco v publikacích o psaní z posledních dvaceti třiceti let je to pojem, který je frekventován velmi často, a problematice úchopů je dnes věnován poměrně velký prostor jak v textu, tak zejména v doprovodném obrazovém materiálu. Když se podíváme na webové stránky různých poraden nebo vysokých i základních škol, zjistíme, že všude se bojuje o "správný úchop".

Správnou otázkou tedy je, proč tzv. "problém správného úchopu" vůbec vyvstal? Proč se v minulých dobách učitelé s takovým problémem nesetkávali, anebo proč jim tehdy tedy takové případně "nesprávné úchopy" nevadily?

„Správné držení pera při pohledu zprava“ (Metodika psaní V. Pence, 1958 – výřez fotografie)

Ponoříme-li se do pedagogické literatury o grafomotorice za posledních 100 let, zjistíme, že zájem pedagogů o typologizaci různých úchopů se rozbíhal v jednotlivých státech postupně a byl závislý na tom, kdy se v běžném životě natolik rozšířily a zdomácněly kuličkové tužky a jejich odvozeniny takovou měrou, že postupně ze škol začaly vytlačovat plnicí pero. Jinými slovy řečeno jinak - učitelé v určité době zjistili, že školáci přestávají používat tradiční písařský úchop (= špetkový) a začali zkoumat jejich nevhodnost a jejich výskyt přisuzovali především malé procvičenosti a zautomatizování špetkového nebo jenom prosté neochotě dodržovat úchop "správný", ale z různých důvodů (třeba i jazykového) nepřisuzovaly tyto změny masivnímu rozšíření kuličkových psacích prostředků.

Pojmenování nové vlny úchopů v českém prostředí pochází od Miroslava Zapletala a vstoupilo do českého učitelského prostředí jako „špetkový“ úchop s vyšším palcem, „špetkový“ úchop s přesahem palce, úchop kladívkový, smyčcový, hrníčkový, hrstičkový, pěstičkový, klarinetový“73, a za třicet let se zažilo v různých příručkách i webových stránkách pro veřejnost. Charakteristické je, že bylo vytvořeno zcela izolovaně od již dávno zažitého pojmosloví v jiných pedagogikách, kde procesy odklonu od tradičního pojetí psaní proběhly už mnohem dříve.


Zatímco u nás je v jiných než v tradičním "špetkovém úchopu" spatřován odklon od "správného psaní", v USA, v Kanadě i v jiných zemích, v nichž se s jinými úchopy setkali mnohem dříve, mezi speciálními pedagogy převažuje přesvědčení, že v zásadě neexistuje žádný správný nebo nesprávný úchop nebo podoba písma, pokud jimi dosáhneme srovnatelných výsledků, tzn. snadného pořízení zápisu a jeho čitelnost. Zde se poměrně zřetelně ukazuje mnohem praktičtější přístup k řešení nově přicházejících situací na rozdíl od našeho prostředí, které je v těchto otázkách striktní a dodnes prosazuje jediné pojetí psaní, zatímco ostatní jsou chápány jako nesprávné, a jsou tedy ignorovány, což způsobuje, že nejsou do hloubky ani zkoumány.

Všechny tyto studie z anglosaského světa hovoří o tzv. "funkčních" nebo "vyspělých úchopech", protože každý z nich je z hlediska dlouhodobých návyků při psaní schopen vyhovět požadavkům na rukopisné psaní nejen ve škole, ale i mimo ni, což vyplývá z různých studií výkonů psaní u dětí na konci 2., 3. nebo počátku 4. třídy.

Prvotně je samozřejmě doporučován špetkový úchop vedený třemi i čtyřmi prsty, který přešel ve spojení s kuličovými psacími prostředky do nějaké jeho modifikované podoby, současně ale i boční palcový úchop vedený třemi i čtyřmi prsty; někteří metodici k nim přidávají i adaptive tripod.

Čtveřice tzv. zralých (vyspělých, funkčních; mature grasp patterns) úchopů, které jsou v anglicky mluvících zemích doporučovány v školní praxi jako zcela zaměnitelné, a tedy i plně využitelné38.

***

Problémem našich odborných i popularizačních informačních zdrojů je i to, že návody, nákresy a fotografie s úchopy uváděné jako „správné“„nesprávné“ (zástupně i jako „funkční“ a „nefunkční“) jsou většinou pořízeny jako aranžované ateliérové fotografie, které neodpovídají skutečné písařské praxi a které jsou často spojovány s psacími prostředky, které psaní právě v takovéto situaci neumožňují, čímž se přehled o tom, co je nosné a praktické, značně stírá. Bližší poznání neumožňují ani fotografie úchopů i pozic psaní pořízené z pohledu vnějšího pozorovatele, tedy například učitele, a to ať z čela, nebo z boku, ale schází právě naopak ty, které jsou svým pohledem shodné s tím, jak svou ruku, psací prostředek a písmo vidí ten, kdo sám píše.

Poznání podstaty současných způsobů psaní nepřispívá ani značná psychologizace problematiky – někteří speciální pedagogové mají tendenci spojovat projevy psaní, které neodpovídají tradiční teorii, s jinými obtížemi než s prostou technikou psaní. Podle povahy své práce, v níž se zabývají dětmi, u nichž se objevil nějaký vývojový nesoulad, připisují některé z nových úchopů zkřížené lateralitě, leváctví, DMO, ADHD a dalším74. Přitom zásadní otázkou je, jestli úchopy mohou být skutečným indikátorem takovýchto obtíží, nebo takovým dětem konkrétní nové úchopy prostě vyhovují jen právě proto, že nedokážou plnit rozporuplnou situaci mezi požadavky na správný úchop a možnostmi psacích prostředků, které ke psaní musí používat.

Zdroj: Boj o špetku ..., str. 56, 74-75, odkazy na použitou a související literaturu jsou uvedeny v publikaci; zpracováno pro webovou verzi v dubnu 2020