Pero nebo propiska? Kuličkový psací prostředek!

Čím přesnější jazyk, tím přesnější myšlení, a tím i věda! K značné nepřehlednosti v tématu přispěl i jazykový zádrhel - nové psací prostředky na bázi hrotu s kuličkou nebo hrotem z vláken (fix) byly od samého počátku nešťastně a hlavně nesprávně pojmenovány. To přispělo k tomu, že nové technické parametry jsou slovně přiřazovány k parametrům jiným, a tak se nám to všechno plete.

Kuličková tužka10, (angl. ballpoint pen, ball pen, biro; v češtině také jako kuličkové pero, propisovací tužka, propisovačka, propiska) se u nás objevila jako vzácnost po druhé světové válce, ale v praktickém životě se rozšířila až v šedesátých letech a v sedmdesátých se začala prosazovat i ve školách. Propisovačka vstoupila mezi psací prostředky nenápadně, ale natrvalo a velmi rychle vytlačila nejen ocelové perko, ale také pero plnicí. Všichni bez rozdílu dnes píšeme nějakým druhem kuličkových psacích prostředků, ale i linerů. Výhod plnicího pera využívají v podstatě jen ti, kteří jsou ze své profese nebo zájmu spjati s potřebou psát co nejlehčím způsobem, ať už to jsou učitelé a jejich žáci, úředníci, výtvarníci, ale i ti, pro něž je kvalitní plnicí pero součástí životního stylu, symbolem společenské důstojnosti nebo úspěchu.

Klasické modely kuličkových psacích prstředků si nesou silnou inspiraci plnicího pera s chránítkem, a právě proto jako náhrada plnicího pera jim bylo přisouzeno i pojmenování "pero", "věčné pero", "kuličkové pero" či "kuličková tužka".

Když se u nás v letech padesátých začala kuličková tužka rozšiřovat, začalo se jí říkat věčné pero nebo jen průpiska12, protože tehdy se jevila jako nejvhodnější k „propisování“ složky jemnějších papírů proložených uhlovými papíry, lidově zvaných kopíráky. Takto byly před vznikem kopírovacích strojů zmnožovány rukopisy přímo v okamžiku psaní – byly to zejména bločky předtištěných formulářů, které se měly dostat do rukou několika účetních, ale i poznámky a zápisy směřující k několika příjemcům zároveň. Kuličková tužka se vyvíjela dál a s ní i její české označení, a tak ji dnes známe spíše pod názvem propisovačka, zkráceně propiska. Výrobci však pro jednotlivé části a díly používají odborná pojmenování, které je potřeba znát.  V šedesátých letech přestala být vzácností a postupně pronikla do škol, ale pro nácvik psaní bylo ještě až do let devadesátých vyžadováno plnicí pero.

Zajímavé je, že když výrobci vstoupili na trh s kuličkovou tužkou, vůbec netušili, že přinášejí zcela jiný psací prostředek, který zásadním způsobem změní zvyklosti psaní doslova po celém světě tím, že vytlačí tradiční psací prostředky i v takových kulturách, kde se funkční model tradoval snad nejdéle. V Číně, Japonsku a Koreji, kde se odjakživa psalo štětcem, se dnes píše v běžném životě jen novými psacími prostředky a kaligrafické psaní štětcem je udržováno jen jako speciální tradiční umění. Ještě zajímavější je to, že výrobci a uživatelé až dosud často vnímají kuličkové psací prostředky jen jako rovnocennou náhradu pera nebo i tužky a novou, navíc zcela jinou konstrukci a její dopady na systém psaní, nevidí. Možná že k tomu nakonec přispívá i samo její pojmenování, které kolísá právě mezi kuličkovou tužkou a perem, což uživatele, ale i samotné metodiku psaní v podstatě mate.

Kuličková tužka přinesla řadu nových kvalit, ale některé ve srovnání s plnicím perem naopak ztratila – nicméně vzhledem k tomu, že je v současné době celoplanetárně nejrozšířenějším psacím prostředkem, přináší svým majitelům užitných hodnot ze všech běžných psacích prostředků pravděpodobně nejvíce.

Kuličková tužka a rollery jsou totiž téměř úplně bezúdržbové výrobky s velkou životností náplně, a protože většina dospělých dlouhé texty nepíše, propisovačka může vydržet v provozu i několik let. Masové rozšíření propisovaček spustila i jejich nízká pořizovací cena, takže každá domácnost může být doslova zaplavena desítkami kuličkových tužek různých konstrukcí, tvarů a barev. Propisovačky se právě pro svoji cenu mezitím navíc staly také oblíbeným reklamním předmětem, který je možno získat úplně zdarma, ale i dárkem, který potěší, protože takový se každému přece vždycky hodí.

Filozofie uživatelů propisovaček je jednoduchá – když zrovna potřebuji psát, stačí se kolem jen rozhlédnout, protože v úřadě, doma nebo v dílně někde na nějakém viditelném místě určitě nějaká propisovačka leží. Jinde ji stačí vylovit z kapsy, ze dna tašky nebo přihrádky automobilu a skutečně jenom psát; pokud propisovačka z různých důvodů ale nefunguje, mohou se jí bez lítosti a sentimentu rovnou zbavit jako už použitého jednorázového spotřebního materiálu. Uživatelé kuličkových tužek si nemusí a také i většinou nevytvářejí vazbu na jednu konkrétní „rozepsanou“ propisovačku jako ti, kteří píší plnicím perem.

Zdroj: Boj o špetku ..., str. 29-33, odkazy na použitou a související literaturu jsou uvedeny v publikaci; zpracováno pro webovou verzi v dubnu 2020