Co můžeme očekávat od svého dítěte leváka?

V první řadě musíme vycházet z toho, že bude stejné jako každé jiné dítě svého věku se všemi svými dětskými potřebami, touhami i zklamáními, jako jeho sourozenci, jako jeho vrstevníci. Můžeme očekávat, že od nás bude vyžadovat stejnou lásku, porozumění, oporu i osobní vzor a že se nám bude odměňovat stejnou měrou a dělat nám tím radost.

Mít doma leváka neznamená, že se nám kvůli tomu život převrátí vzhůru nohama, a rodiny s více dětmi, mezi nimiž je i levák, to mohou jen potvrdit. Leváctví není v současnosti vnímáno jako palčivý celospolečenský problém, i  když samozřejmě rodiče, učitele, lékaře i samotné leváky zajímá. Na druhé straně při současných znalostech problematiky leváctví by bylo trestuhodné zanedbat dnes už běžně zažité postupy při výchově leváků a dítě tak poškodit nebo mu jen ztížit cestu životem.

Pokud leváka záměrně nebo z nevědomosti nepostavíme před nepřekonatelné překážky, ve vyšším školním věku už ani nebudeme vnímat, že naše dítě levákem je. Při dodržení správných výchovných a vzdělávacích postupů žádné problémy leváci nemají.

V pedagogické literatuře se občas objevuje otázka, jestli leváctví je základ pro poruchy učení nebo jestli se v konkrétní situaci jedná o jejich pouhý souběh. Tato problematika zatím není dostatečně a věrohodně prozkoumána, ale z pozorování dnes už celých generací leváků vyplývá, že samo leváctví není spouštěčem nebo živnou půdou pro obtíže jakými jsou dyslexie, dysgrafie nebo poruchy soustředěnosti. Když se však leváctví pojí s nějakou jinou vrozenou nebo získanou poruchou, musíme ve výchově postupovat obezřetněji a se znalostí, neboť je známo, že obtíže se mohou navzájem nejen ovlivňovat, ale mohou se v projevech i různě proplétat.

V případě zdravého dítěte leváka, si uvědomíme to, že naše dítě je levák, právě jen tehdy, když se na to někdo z učitelů a ze známých vyptává nebo když budeme pracovat společně s dítětem a učit ho nový pracovní postup.

Jaké tedy levoruké dítě je? Autoři prací o levácích mají tendenci zvláštnosti leváků shromáždit, zformulovat je a vytvořit obraz modelového leváka. Jenže jako nejsou praváci také všichni stejní, není ani levák jako levák. Levák není bábovka právě vyklopená z formy, abychom mohli říci, že splňuje právě jen ty a ty vlastnosti. Jedinečnost leváka, stejně jako každého jiného člověka, je dána kombinací osobních povahových vlastností, zkušenostmi a návyky získanými výchovou, které přijímá z rodiny a školy, ovlivněn svými přáteli a spolužáky, ale i důvěrou v dobu, ve které žije. Proto nakonec ve svém dítěti stejně vidíme právě jen to své dítě a ve srovnání s ním všechny papírové modely jsou skutečně jen písmena na papíře.

Nicméně rodiče i učitelé leváků se nápadně shodují v tom, že většina levorukých dětí ráda kreslí a maluje, modeluje, stříhá a lepí a vůbec dnem i nocí všelijak tvoří. Můžeme očekávat, že malý levák bude neustále něco vynalézat, experimentovat a také nás tím bude chtít zaměstnávat, ale je schopno se pro své vynálezy a experimenty stejně tak rychle nadchnout, jako je rozpracovat a nedohotovené snadno opustit.

Leváci jsou schopni intuitivně vystřelovat nápady a zase je rychle brát zpátky. Napadá je mnoho neobvyklých řešení, kterými přivádějí své okolí k údivu, protože myslí často „hrabičkovitým“ způsobem, při němž jsou schopni rozvíjet souběžné představy a připravovat si různá řešení. Takto pracovat se levák brzy naučí zřejmě proto, že od útlého dětství musí v pravorukém prostředí nalézat mnoho variabilních řešení, aby alespoň jedno z nich bylo úspěšné a mohl tak dosáhnout stejného cíle jako pravák.

Levákova řešení, jako výsledek jeho přemýšlení, pak někdy přicházejí skutečně z jiné strany, než se obecně očekává, a mohou vyvolávat i odmítavé reakce okolí, neboť se zdají málo uskutečnitelné. Někdy se ovšem zdá, jako by záměrem jeho nápadů nebyl samotný cíl, ale jen to, že ho prostě jen baví takto postupovat, a protože má mnoho nápadů, zdá se mu, že každý z nich má stejnou váhu, i když tomu tak není. Uskutečnit a dokončovat je v takto rozpracované šíři je však velmi obtížné, pokud ale se u leváků ve vyšším věku spojí produkovaná šíře neobvyklých nápadů se skutečnou cílevědomostí a pracovitostí, můžeme očekávat zajímavé výsledky.

Leváci někdy způsobují obecný údiv tím, že spoustu úkonů umí vykonávat oběma rukama, nebo dokonce i pro ně tou opačnou. Leváci často zkoušejí uchopit tento svět do rukou stejně jako praváci a porovnávají, kterým způsobem jim to půjde lépe, a mnohdy se to naučí dělat oběma. Samozřejmě, že levou rukou jim to jde lépe, ale v mnoha případech nezbývá než přiučit ruku pravou, protože levou to z různých příčin prostě nejde.

Leváci mohou překvapit sklonem k samouctví ve věku i v činnostech, které bychom od nich z dosavadních zkušeností nečekali. Protože leváků je málo, je každý levák tak trochu nebo více sám právě v okamžiku, kdy potřebuje řešit tu nejdůležitější praktickou úlohu, se kterou se setká. Než by zjištoval, jak má co dělat, raději to rovnou zkouší, protože jeho okolí mu stejně mnoho neporadí a leváka většinou po ruce nemá. Leváci se proto časem naučí nové situace zvládat samostatně a snaží se řešit tak kdeco. Ostatně tento přístup je právě to, co levákovi umožňuje, aby se rychleji sžil s pravorukým světem a v životě tak obstál.

Leváci jsou v jádru vyrovnaní lidé právě proto, že se museli naučit přistupovat k běžnému životu tvůrčím způsobem a málokdy se nudí, protože mají pořád co objevovat a někdy si dokonce „objevují“ jen tak do zásoby, aby byli napříště dostatečně vybaveni. Pokud ovšem byl levákův přirozený vývoj v dětství podtržen, nebo dokonce nabourán necitlivými zásahy v dětství, může si nést některé obtíže po celý život, včetně malého seběvědomí a nedůvěry k okolí.

Leváci své leváctví v běžném životě nevnímají, protože ho žijí a sami na sebe se „pohledem z vnějšku“ nedívají.

Leváci jsou nenápadní, na své leváctví nepoukazují většinou ani tehdy, kdy by jim to prospělo. Historická zkušenost levákům zatím velí se příliš neodkrývat, a tak své leváctví na odiv většinou nestaví a ani si na něj výrazně nestěžují – to jen v těch případech, když jim svět praváků nastaví nohu.

S tím, jak probíhá osvěta o zrovnoprávnění leváků, došlo i k tomu, že jsou zdůrazňovány některé specifické vlastnosti leváků a mnohdy jsou i zveličovány jak praváky, tak samotnými leváky. Z původního podceňování leváků se kyvadlo vychýlilo a dochází k jevu opačnému.

Samotné leváctví však není zárukou dobrých a originálních nápadů a leváka není možno jen tak posadit a dát mu úkolem něco vymyslet jen proto, že je levák. Nejde ho za každou cenu ždímat a spoléhat na to, že jako levák musí nutně najít originální řešení situace, se kterou si láme hlavu skupina praváků. Při řešení takovýchto úkolů v pracovních kolektivech jen někteří leváci a jen někdy mohou převyšovat praváky i právě jen proto, že je jich přibližně osmkrát méně.

Pro každý dobrý nápad je potřeba motivace a kouzlo okamžiku, někdy i tlak okolí nebo jen stav nezměrné tvůrčí aktivity a radosti a jen málokdy se je podaří navodit řízeně.

Z internetových diskuzí i z dotazníků je patrné, že někteří leváci mají pod vlivem sdělovacích prostředků sklony své leváctví přeceňovat. Někteří prožívají výlučnost menšiny takovou měrou, že mají snahu se dokonce povyšovat, a mnohdy ji dávají pravákům najevo. Že to není postoj správný, je nad slunce jasné. Za přílišným sebevědomím na odiv stavěného leváctví se může skrývat vnitřní nejistota způsobená jiným a daleko vážnějším problémem. Bez důkladné znalosti dítěte nebo dospívajícího rozsoudit takovou věc je ale velmi těžké.

Leváka jeho odlišnost zajímá a rodiče mohou očekávat, že se jich dítě příležitostně bude ptát, kdo v tomto smyslu vlastně je. Jeho dosavadní životní zkušenosti ho pořád nutí porovnávat svůj svět se světem praváků a časem pravděpodobně zjistí, že se nemůže spoléhat jen na vlohy, které jsou levákům připisovány. Jakou má totiž jistotu, že jeho specifické vlastnosti pocházejí z leváctví a že nevyvěrají ze společné lidské podstaty? To je pro leváka, který o svém leváctví přemýšlí, velké dilema.