Výchovné problémy leváctví: Miloš Sovák, SPN, Praha, 1960

Výchovné problémy leváctví jsou zaměřeny především na učitele, učitelky mateřských škol a jeslí a samozřejmě rodiče. Tato práce je shrnutím tehdejších dosavadních znalostí o problematice leváctví a už se opírá o průzkumy uveřejněné i v zahraniční odborné literatuře. Pátrá po stranové nesouměrnosti živočichů a předkládá teorie vzniku leváctví u člověka, vymezuje základní typologii laterality a leváků, a do naší pedagogiky tak zavádí základní pojmosloví, které se leváctví týkají.

Učitelům vysvětluje, jakými jednoduchými testovacími činnostmi je možno stanovit lateralitu dítěte podle preference párových končetin, oka a ucha.

Zvláštní důraz klade na vysvětlení vztahu mezi vývojem řeči, myšlením a přirozenou lateralitou, poruchami řeči a předcházení obtíží, kterým může dojít násilným "přečvičováním" levorukých dětí na ruku pravou. Popisuje příklady dyslexie, dysgrafie a dyskalkulie, zabývá se i zrcadlovým psaním. Rozsáhlejší pasáž je věnována metodice psaní leváků, kde pokračuje v upřednostňování dolní metody psaní leváků, a pro větší názornost ji doprovází mnoha fotografiemi levorukých dětí v různých pozicích psaní. První uvedená fotografie tohoto oddílu zobrazuje chlapce v typické pozici horního psaní, které je zde uváděno jako nesprávné psaní levou rukou (str. 65) - z mého pohledu obhájce právě tohoto způsobu psaní se ukazuje, že tento způsob psaní leváci intuitivně preferovali od samotného okamžiku, kdy si mohli zkoušet psát levou rukou, a také, že tímto způsobem psali zřejmě hojněji, než se tehdejším metodikům líbilo. Proto usuzuji, že právě s tímto způsobem horního psaní se metodikové setkávali nejčastěji a že jej v duchu preference dolního psaní také nejčastěji uvádějí jako první nesprávný, podobně reagovaly a dodnes reagují jiné příručky domácí i cizí. Pro pořádek jen připomínám, že vhodnost či nevhodnost pouze stranově převráceného pracoviště a polohy levé ruky ve srovnání s pravákovým psaním (dolní psaní) zde ani náznakem posouzena a vysvětlena není a metoda je předkládána pouze jako dogma.

Zajímavé jsou popisy příběhů z klinické praxe, které jsou dnes pro nás obzvláště cenné, protože s takovými případy se naštěstí v běžné praxi setkáváme dnes jen výjimečně. Z popisovaných dětských osudů si můžeme vytvořit obraz, s jakými problémy se setkávali právě nejen samotní leváci a jejich rodiče, ale i učitelé. Dnes, kdy je mezi speciálními pedagogy rozšířen názor, že problematika leváctví a také jejich výchova v běžné každodenní praxi je dostatečně vyřešena, musím obdivovat zájem a nasazení nejen M. Sováka, Fr. Synka a dalších, kteří v rámci svých povinností logopedů sledovali osudy jednotlivých leváků a sbírali statistická data v takové šíři, o které se nám dnes může jen zdát. Ve srovnání s dneškem měly v šedesátých letech o tuto problematiku zájem i školské orgány, které se připravovaly k nutnému legislativnímu kroku ke zrovnoprávnění leváctví - stejně jako dnes však samy velkou vlastní aktivitu nevyvíjely, ale jak vzpomíná Fr. Synek, k činnosti v této oblasti byly tlačeny skupinou odborníků v čele s M. Sovákem.

8 000 výtisků

14/1/2013