Psaní jako proces ... aneb co se děje při psaní (2. podrobnější část)
Chceme-li zjistit, jak se vyvíjí dětská psychika a co ji může poškodit, když je nuceno měnit z vnějšího popudu svou laterální dominanci, musíme se snažit přijít na to, co se děje při psaní. Na první pohled vidí všichni především grafomotorické pohyby rukou, někteří připomínají i obecně stanovenou stranovost psaní a čtení. Proces nácviku psaní je ale mnohem složitější, než by se na první pohled zdálo, a zasahuje přímo až do nejhlubších rovin lidského myšlení.
Pravák píšící pravou rukou musí udržovat pozornost a vykonávat pohromadě tyto činnosti:
- kontrola správného sezení
- kontrola rozložení pracovních pomůcek - sešitu, učebnice a psacích prostředků
- kontrola úchopu psacího prostředku
- orientace v prostoru - nasazení tužky, kroužení písmen, umístění slov v řádku, rytmizace mezer
- orientace stranová - sledování souběžnosti právě psaného a čteného se vzorem
- jemná motorika, při níž ruce poslouchají a vykonávají to, co chceme, a zvládají táhnout zamýšleným směrem s polu s rytmizací psaní
- hledání psacího vzoru v sešitě, učebnici nebo na tabuli, práce s diakritickými znaménky
- převádění tištěného písma do psací podoby a zpět (nespojité rukopisné písmo je také jen nápodobou tištěného - fonty v učebnicích nejsou nikdy totožné s rukopisem)
- zpětné čtení vzoru a vlastního výtvoru
- porovnávání svého výsledku psaní s oficiálním vzorem a s výkony spolužáků
- souběžné vnímání pokynů učitele
- orientace v čase - dítě musí koordinovat svou činnost s činností učitele a skupiny
- spojování čteného a psaného se zvukovou podobou slova
- hlasité či tiché vyslovování slova čteného i psaného a jejich porovnání, jestli jsou totožná
- spojování vyslovovaných, čtených a psaných slov s jejich významy
- spojování vizuálních představ se slovy
- propojení centra pohybu a vidění s motorickou a obrazovou pamětí
- spojování slovy do vyšších významových celků - sousloví, věty
- zpětné čtení s pochopením souvislého textu a jeho významu
- • zápis vlastních myšlenek, tvorba vlastního textu
- • obecná práce s pojmy, myšlení
Levák píšící levou rukou musí přidat navíc:
- přijetí jiných než přirozeně intuitivních pohybů rukou a těla, které jsou v souladu se systémem pravorukého tištěného a psaného písma
- přijetí jiných než přirozeně intuitivních pohybů očí a hlavy, které jsou v souladu se systémem pravorukého tištěného a čteného písma
- kontrola a potlačování nutkání jít proti nařízenému směru a pohybům, a nutnost tato rozhodnutí neučinit, hned je revidovat a přijmout jinou, vnitřně cizí variantu - to se děje v procesu čtení a psaní neustále s různou frekvencí až do doby úplného přijetí a zautomatiizování těchto činností, což může trvat i několik let
- z toho vyplývající možná a na první pohled zdánlivá těkavost a nerozhodnost, která je okolím komentována a negativně hodnocena, protože je přisuzována jiným příčinám
Levákovi píšícímu pravou rukou ztěžuje činnost navíc ještě:
- nedokonalá koordinace pohybů pravé ruky při psaní
- špatné výsledky psaní s vědomím, že bych snadno mohl mít výsledky odpovídající, kdybych mohl psát levou rukou
- popřípadě to stejné při čtení, ale i rýsování, kreslení a jiných podobných činnostech
- viditelné horší výsledky v sledovaných výkonech, na které je ve škole kladen mimořádný důraz a mezi které patří na počátku právě nácvik psaní, čtení a počítání
- strach z neúspěchu, výčitek, hrozeb, psychického vydírání a tělesných trestů
- strach z posměchu spolužáků a dospělých za nedokonalé projevy při psaní a řeči, které byly vyvolány na cizí popud
- dlouhodobý pocit neúspěšnosti a vykořeněnosti
- narušená důvěra v rodinu, školu a svět dospělých
- osobní dlouhotrvající nejistota a skutečná nerozhodnost vyplývající z toho, že mám vědomí toho, že jsem se často a opakověně rozhodl špatně ve srovnání s tím, co bylo požadováno
- nízké sebeuvědomění, ztráta vůle vykonávat to, co je na mne kladeno jako povinnost
Zde je namístě připomenout, že čtení je samostatná a velmi náročná činnost. V průběhu 20. století se objevilo a bylo také různými školskými systémy praktikováno několik způsobů, jak naučit děti číst. Při pohledu do historie zjistíme, že lidé se vždy učili nejdříve číst a potom někteří z nich se teprve učili psát podle potřeby často až ve vyšším věku. S nástupem plošné gramotnosti obě tyto činnosti, můžeme přidat ještě počítání, na počátcích výuky časově splynuly, navíc v mnohem nižším věku, než tomu kdy historicky bylo.
Znalost čtení předchází znalosti psaní a důkladné zvládnutí procesu čtení je předpokladem dobrého psaní. Některé metody čtení zcela dokonce zavrhují metodu, kdy žáci začínají číst i psát najednou (např. tzv. genetická metoda čtení). Žáci si nejprve upevňují mechanizmus čtení a čtení s porozuměním a teprve po jeho zvládnutí přistupují k psaní už s návyky, které se při psaní dají zužitkovat (stranovost čtení, orientace ve stránce, spojování slov s představami, upevnění pojmů a další).
Jiné metody mírně pozdržují nástup psaní za zkušenostmi a návyky s čtením tím, že žáci píší přípravné tahy, které zatím nemají podobu slova - pojmu.
Rychlejšímu postupu při výuce čtení na druhé straně nahrává to, že některé děti vstupující do základní školy z rodinné a předškolní výchovy v dnešní mediální době umí alespoň trochu číst, obvykle více než psát. Je třeba však vzít v úvahu, že některé děti takovouto zkušenost nemají.