Metodická a opravná opatření
Prvním opatřením, a to logickým a správným, bylo posadit leváky v řadě u okna, kde je předpokládáno největší množství přirozeného světla, a to do levé části lavice, aby se levák při psaní a pracovních činnostech nesrážel rukou se spolužákem pravákem.
Takto by neměl pravák a levák sedět - překážejí si lokty.
Další následující kroky byly však kombinací různých opatření, které přicházely do praxe jako pokusy, jak předcházet nebo následně odstraňovat to, co neodpovídalo pojetí dolní metody. Leváci to samozřejmě zjistili velmi brzo, a tak začali z této nevýhodné dolní pozice psaní různým způsobem unikat. Metodikové, aniž by zapochybovali o správnosti dolní metody, se vydali cestou preventivních opatření a náprav této leváky jen těžko přijímané metody dolní a hledali cesty, jak leváky donutit ji přijmout.
Princip preventivního grafomotorického cvičení pro nácvik a upevnění psaní z dolní pozice nácvikem u tabule i v sešitu.
1. Jedním z nejrozšířenějších „průpravných“ cviků bylo kreslení a psaní u svislých ploch40, protože u nich je horní pozice ruky jen těžko aplikovatelná – od psaní na svislých plochách byla pak odvozena i grafomotorická cvičení na vodorovných plochách do sešitů nebo na volné papíry, která mají vést k upevnění nájezdu z dolní pozice. Tato grafomotorická preventivní opatření spojená s uvolněním ruky, prováděná většinou v mateřských školách, v domácí přípravě i v počátcích školní výuky písma, jsou málo účinná nebo jsou neúčinná vůbec. Právě proto někteří učitelé ve školách, ale i speciální pedagogové na cestu prevencí a náprav leváků postupně rezignovali a začali se smiřovat s tím, že přes všechna takováto dobře míněná opatření jsou v otázkách psaní leváci prostě „neohební“.
2. Zcela samostatnou problematikou, ale naprosto neprozkoumanou, a tedy nedořešenou, je postavení malých leváků v tzv. grafomotorických kurzech, které jsou určeny především předškolákům, u nichž jsou detekovány motorické a grafomotorické obtíže, které mají být tímto způsobem odstraněny nebo alespoň omezeny. Stává se, že tyto kurzy pod vedením speciálních pedagogů některým levákům jejich situaci ještě více zkomplikují, protože na leváky jsou aplikovány nápravné postupy pro praváky, což je právě v mnohých případech kontraproduktivní, protože není jasné, jak a dokdy má být malý levák veden k uvolnění ruky a její lepší koordinaci v souladu s jeho přirozenými pohyby leváka a kdy a jak se u něj mají cviky „překlopit“ směrem k výslednému pohybu levé ruky k pravostranným návykům při psaní.
3. Jinou nápravnou koncepcí, zaměřenou tentokrát na prevenci chybného sklonu písma, je jeho ovlivnění pootočením papíru. Pokusy s tímto nápravným opatřením se týkaly leváků, ale i praváků, kteří psali písmo kolmé, nebo dokonce přepadávající vlevo, i když právě k takovéto stejné podobě písma dospěli leváci a praváci jinou cestou a z jiných pohnutek. Pootáčení sešitu, aby bylo docíleno předepsaného sklonu písma43, vychází z koncepce statického pojetí psaní, v němž je psací prostředek a ruka vedena z jedné jediné univerzální pozice. Dnes má samotné pootočení papíru na sklon písma účinek jen dočasný, malý nebo opět žádný, protože díky kuličkovým psacím prostředkům, jejichž konstrukční možnosti dovolují psát různými úchopy, náklony a z různých směrů, jsou ostatní parametry psaní schopny se znovu přizpůsobit tak, aby bylo dosaženo původní podoby již zafixovaného písma, které si už dávno písař takříkajíc „nese v hlavě“ a změnit ho už nemůže; navíc právě změnu pootočení papíru nesou písaři velmi nelibě z důvodů, o kterých bylo pojednáno už v kapitole o písmu.
4. Už v průběhu zavádění různých pokusů o nápravy leváků však mezitím docházelo k posunu názorů u běžných učitelů z praxe, kteří po několika neúspěšných pokusech nápravu leváků vzdali a dospěli k názoru, že leváky je možno nechat psát tak, jak jim vyhovuje, pokud jejich písemný projev splňuje požadavky běžné čitelnosti, rychlosti psaní a úpravy. Ostatně tento postoj dnes mnohdy zaznívá i ve spojení s praváky, kteří už také nepíší jednou jedinou univerzální technikou psaní a jako celá skupina se projevují výraznými individuálními odlišnostmi (viz předcházející kapitoly o úchopech a písmu). Přestože takovýmto způsobem nezasahování i dnes postupuje velká část učitelů, je jasné, že takový postoj učitelé prezentovali veřejně jen málokdy, a tak je tomu zčásti i dodnes.
Vzhledem k dlouhodobě trvajícím a v zásadě nevyřešitelným důsledkům dolního psaní byly však přesto hledány i jiné možnosti, jak levákům píšícím dolní metodou psaní zjednodušit. U nás například bylo už od let šedesátých doporučováno, aby leváci mohli používat kuličkovou tužku rovnou v době nácviku psaní právě proto, aby si písmo psané inkoustem nerozmazávali44. V anglosaských zemích se zaměřili i na vývoj spojitého písma pro leváky, zatímco dalším řešením se jevilo i přímé doporučení, aby leváci, na rozdíl od jejich spolužáků praváků, psali v době nácviku písma nespojitě s některými zvýhodněnými tahy, což však problém tlaku při psaní, nepřirozené pozice ruky a obtížného nahlížení do písma neřešilo.
Zdroj: Boj o špetku ..., str. 144-146, odkazy na použitou a související literaturu jsou uvedeny v publikaci; zpracováno pro webovou verzi v dubnu 2020