Horní metoda psaní (drápání)

Leváci se s naším písmem, které je zkonstruováno pro praváky a ubíhá zleva doprava, vypořádávávají v zásadě dvojím způsobem:

a) tzv. "zrcadlovým písmem", což je zrcadlové převrácení pozice psaní a uspořádání pracoviště praváka - tímto způsobem psal L. da Vinci, ale pro běžný provoz v pravostranném prostředí je nevhodné,

b) tzv. "horním psaním" ("drápáním") - left-hand overwriting: vychází z uspořádání pravákova pracoviště, ale zrcadlově kopíruje pouze pohyb psacího prostředku při psaní tak, aby by bylo dosaženo co největší délky stopy psané tahem,

c) nějakým jiným způsobem, tedy celou škálou tzv. "únikových metod z dolního psaní".

Horní psaní" ("drápání") - left-hand overwriting vzniklo ze strany leváků naprosto spontánně. V okamžiku, kdy není levák veden k dolnímu psaní, napodobuje levák pravákovo uspořádání pracoviště a přidá polohu ruky, která mu zajistí téměř shodný komfort při psaní a výsledky jako pravákům. V době před oficiálním nástupem dolní metody do škol už někteří leváci levou rukou psali, ale informací o tom je minimum. Vzhledem k tomu, že leváctví ještě mezi světovými válkami bylo ve společnosti málo přijatelné a ve škole při psaní nepřijatelné vůbec, nikdo v té době nepodává zprávu o tom, jak by leváci chtěli psát nebo jak v podstatě potajmu píší. Nejstarší vyobrazením píšícího leváka, který jsem objevil, je fotografie pozdějšího amerického prezidenta G. Bushe staršího, který si v kabině svého bojového letadla dělá poznámky s viditelně horním způsobem psaní. V přechodné době tápání při zavádění dolní metody psaní do našich škol v roce 1967 učitelé ještě nevěděli jak a někdy ani nechtěli zasahovat do počátečního psaní leváků, a tak nechali leváky psát podle jejich vlastního uvážení, tedy tak, jak jim to nejlépe vyhovuje. Pokud se tak stalo a leváci psali se stejnými výsledky jako praváci, učitelé jim uvolnili prostor a dolní metodu nevyžadovali. Tento stav trvá dodnes, protože mnozí učitelé, a to všech generací, se staví k metodě dolního psaní s nedůvěrou, protože jejich praktické zkušenosti s vedením leváků v prvopočátečním psaní neodpovídají tradované oficiální pedagogické teorii. Takto vedení leváci volí intuitivně metodu horního psaní (drápání). Tento očividný rozpor mě přivedl ke zkoumání těchto jevů, a myslím, že jsem dostatečně jasně a srozumitelně vysvětlil, proč leváci upřednostňují horní psaní.

Podoba psaní levou rukou z horní pozice, kterou M. Sovák považuje za nesprávnou⁴⁹, ale kterou od samého počátku leváci intuitivně preferují.

Ani nápravná opatření a cviky aplikované na leváky však návrat a udržení dolní metody nepřinesly, a tak na ně část učitelů postupně rezignovala a nechala leváky psát levou rukou tak, jak jim to podle nich samých nejlépe vyhovuje. Někteří učitelé však od samého počátku psaní leváků ani zasahovat nechtěli, protože velmi rychle zjistili, že leváci si schůdnou cestu umí najít sami, a nepřesvědčil je ani příslušný metodický materiál vycházející z Metodiky výchovy leváků M. Sováka (1966), který provázel příslušnou vyhlášku z roku 1967.

Takovýto přístup k psaní leváků trvá dodnes, protože část učitelů všech generací se po řadě neúspěšných pokusů staví k této tradované oficiální pedagogické teorii s nedůvěrou, nebo ji přímo odmítá jako v praxi nepoužitelnou; část učitelů se ji pod vlivem oficiální pedagogiky však snaží uplatňovat, ale později musí stejně akceptovat, že leváci si stejně volí nějaký způsob úniku a později tak nepíší.

V dobách nácviku psaní ocelovým perkem bylo velmi obtížné psát tlakem („strkáním“) a tento problém nevyřešila později ani rychle se rozšiřující plnicí pera i jiné psací prostředky. Horní způsob totiž levákovi umožňuje psát velmi podobným způsobem jako praváci a nutno podotknout, že s sebou přináší ještě celou řadu dalších výhod:

• výrazně více využívá tahu, a tím se velmi přibližuje psaní praváků, což je patrné z rozboru poměru tahu a tlaku u jednotlivých písmen⁵²; vzhledem k pozici psaní praváků je jejich skutečným zrcadlovým psaním – osa tohoto „zrcadlení“ vede totiž osou sklonu písma,
• do právě psaného textu i dostatečné části nad ním je vidět, aby na něj bylo možno snadno navazovat; do pravostranného písma navíc nahlíží svým bližším laterálním, tedy levým okem,
• tvar písma a jeho sklon, stejně jako rychlost psaní, úhlednost, čitelnost jsou stejné jako u praváků⁵³; leváci mohou pohledem porovnávat a kontrolovat své výsled-ky psaní se spolužáky praváky, dávají jim možnost vyniknout, protože splňují stejná měřítka hodnocení ve srovnání s praváky; na druhé straně se výsledné rukopisy neodlišují leváky od praváků,
• poloha levé paže a ruky je dostatečně přirozená, aby nevyvolávala nadměrnou únavu nebo degenerativní změny postavy v období růstu – zvláštností a odlišností ve srovnání s praváky je více zahnuté zápěstí vedené z horní pozice směrem k sobě,
• uspořádání pracoviště (rozevřený sešit a učebnice, umístění penálu) je totožné jako u praváků; levák sedící vlevo a pravák si spolu nepřekážejí,
• není potřeba speciálních psacích pomůcek pro leváky ani speciálních „abeced pro leváky“, ani zvláštních metodických postupů, protože ostatní parametry psaní umožňují použít při výuce stejný metodický postup jako u praváků⁵⁴.

Obr. 5.26 Typická poloha ruky u horního způsobu psaní; horní levák píše skutečně zrcadlově ve srovnání s pravákem a z větší části může využívat výhod, které má při psaní pravák (vpravo ruka praváka a její zrcadlový odraz v ose sklonu písma – horní pozice psaní).

Rozdíl mezi dolní a horní metodou psaní leváků tedy spočívá v tom, že při psaní horní metodou se výrazně zkrátí psaní tlakem ve prospěch psaní tahem. Tento rozdíl je poměrně značný a velmi se přibližuje způsobu, kterým píší praváci, a právě proto se k němu leváci při psaní pravostranného písma uchylují.

Srovnáním obou grafických znázornění psaného písmena „k“ kurzívou je zřetelně vidět, že horní pozice psaní poskytuje výrazně vyšší písařský komfort při psaní tahem než pozice dolní, což je zřetelné právě z rozboru písmena „k“, které je uči-teli i žáky vnímáno na psaní jako jedno z nějtěžších⁵⁵.

Obr. 5.27 Pozice leváka s horním psaním a rozbor písmena „k“ z hlediska poměru tahu a tlaku.

Při posuzování směru nájezdu pera musíme vzít i v úvahu, že u dolního psaní je sešit a s ním i linka pootočena 15º vpravo, zatímco u horního 15º vlevo a že náklon sešitu doleva umožňuje psát levákovi blíže levé paže v levé části od středu těla, což je mnohem snazší pozice, kterou dolní psaní neumožňuje.

Někteří současní metodikové psaní už chápou, že leváci dospívají k jiným řešením ne proto, aby „zlobili“, ale proto, že je k tomu vede řada důvodů. Přesto pořád v podtextu nebo zcela otevřeně zaznívá spor o to, co je důležitější pro metodiky a co pro píšící leváky – jak vyplývá z komentářů příruček, metodikům se pořád jako nejdůležitější jeví zejména poloha ruky než výsledek psaní a přirozené řešení grafomotorické pohybové situace.

Obr. 5.28 Rukopis z domácího úkolu horního leváka při psaní plnicím perem s pootočením sešitu doleva (8 a půl let).

Jak je zřejmé, někteří metodikové se do podstaty věci snaží proniknout, ale příčiny přisuzují je spíše psychologickým a sociálním aspektům. Podstata přechodu k horní pozici je však ze strany leváků především technického rázu, protože je k tomu nutí nevýhodný poměr tlaku a tahu při psaní a také to, že současně musí do písma jen prostě vidět.

Respektování potřeb malých leváků při psaní nakonec přináší výhody i pro samotné učitele – protože horní způsob psaní je levákům přirozenější, postupují v nácviku stejným tempem a se stejnými výsledky jako praváci, a tak je možno jejich výkony hodnotit stejným měřítkem. Učitel může pracovat se všemi žáky bez ohledu na preferenci ruky a může se tak více věnovat těm žákům, kteří mají obtíže s nácvikem psaní z jiných příčin.

Učitelé elementaristé pracují s dětmi, které se převážně učí opisovat předlohu, protože tvorba vlastního textu se od nich zatím neočekává, zatímco ve vyšších ročnících je už text potřeba promýšlet a zapisovat. Proto potřeba vidět do textu je čím dál více naléhavější, protože delší věty, nebo dokonce strukturovaná souvětí jsou v rukopisu rozprostřena i v několika řádcích. Aby tyto delší texty byly věcně a jazykově správné, je nutné do nich průběžně nahlížet.

Obr. 5.29 Rozdíl v konstrukci písma neřeší otázky větší praktičnosti mezi dolní a horní metodou psaní – u nespojitého písma jsou sice kratší náběhy, spojky a další prvky, ale základní problém tlaku a potřeby vidět do písma stále zůstává.

Při hodnocení levákova rukopisu je potřeba být velmi obezřetný – z obráceného nebo vějířovitého sklon písma závisí na tom, jakou metodou byl levák při počátku nácviku psaní veden a jaký způsob psaní přijal, nebo jak ho z různých důvodů později změnil. Změna sklonu naznačuje, že bez odborné pomoci levák si uměl najít a prosadit jednodušší a výhodnější podobu písma, a nelze z něj vyvozovat závěry o jeho povaze, temperamentu, intelektu nebo případné nemoci, jak se snaží grafologové nebo někteří speciální pedagogové.

Při nácviku kaligrafického písma v hodinách výtvarné výchovy plochým perem nebo pisátkem je potřeba vzít v úvahu to, že levákům takovýto psací prostředek stínuje jinak než pravákům, ale také to, že leváci horní stínují jinak než leváci dolní – při hodnocení je tedy potřeba přihlédnout k tomu, že výsledná podoba písma se nutně liší.

Zdroj: Boj o špetku ..., str. 148-154, odkazy na použitou a související literaturu jsou uvedeny v publikaci; zpracováno pro webovou verzi v dubnu 2020