Stranovost dopravy

První nařízení ve středověké Evropě o tom, po které straně se mají účastníci provozu pohybovat, pochází z roku 1300. V tomto tzv. prvním milostivém létě přicházeli do Říma poutníci z celého křesťanského světa a bylo jich tolik, že papež Bonifác VIII. nařídil, aby se na Andělském mostě přes řeku Tiber a na cestě do baziliky sv. Petra drželi vpravo a na cestě zpět vlevo.⁵

Ostatně provoz na mostech vždycky byl a je problematický i dnes, protože v jednom místě se soustřeďuje mnoho typů dopravy - pěších, jezdců i povozů, v moderní době automobilů, vlaků a jiné dopravy. Na London Bridge, který už tehdejšímu spojení mezi oběma břehy Temže nestačil, byla v roce 1722 na příkaz starosty City sjednocena doprava na London Bridge. Veškeré povozy, kočáry a jiná vozidla vyjíždějící ze Southwarku do City musí jet po západní straně mostu a vozidla vyjíždějící z City musí jet po východní straně mostu.⁶ Levostranný provoz po celé Anglii pak byl úředně stanoven v Highway Act z roku 1835.⁷

Pravostranný provoz na silnicích je zvyklost poměrně mladá a podnět k zavedení pravostranné dopravy podle historiků vychází ze dvou kořenů: z rozvoje dopravy v období počínajícího průmyslu a událostmi francouzské revoluce.

Na přelomu 18. a 19. století potřebovaly rychle se rozvíjející ekonomiky dopravovat velká množství zemědělských produktů, stavebního materiálu, uhlí a různého dalšího zboží. Aby přepravci této poptávce vyhověli, postupně zaváděli povozy tažené několika páry koní, na které se vešlo o mnoho více nákladu. Tyto povozy nebyly opatřeny kozlíkem pro vozku, ten totiž kráčel spolu se spřežením nebo nasedl na levého koně posledního páru, aby měl přehled a pravou rukou, v které držel bič, mohl dávat koním příkazy. Na silnicích, které nebyly připraveny na takovéto větší a hlavně širší povozy, musel vozka dávat bedlivý pozor, jak se s protijedoucím povozy míjí levými koly, aby nedošlo k jejich poškození. Poškozené kolo nebo zlomená osa znamenala pro plně naložený vůz i pro ostatní povozy, které byly díky tomu někde mezi poli nebo v lesích zablokovány, úplnou katastrofu. Pravostranný provoz v době zavádění hromadné dopravy tak byl vzhledem k možnostem dopravy koňskými spřeženími pravděpodobně ten nejjednodušší a nejbezpečnější systém uspořádání silničního provozu.

Pravostranný provoz byl uzákoněn už v roce 1792 v Pensylvánii a ve státu New York  v roce 1804. Prosazování pravostranného provozu v kontinentální Evropě probíhalo nejrychleji v dobách napoleonských válek. Nejprve se objevil v Paříži v r. 1794, odkud se postupně šířil do celé Francie. S francouzskými válečnými výboji se tento nový zvyk rozšiřoval dále Evropou, protože v dobytých územích postupovaly francouzské armády po silnicích tak, jak byly zvyklé z domova. Napoleon Bonaparte byl dělostřelec a velmi dobře znal problémy a potřeby trénu, který musel pro postupující úderné armády přepravovat vojenský materiál a zásoby, a jako praktický člověk si byl vědom větší účelnosti nového systému. Právem vítěze nastolili Francouzi nový pořádek na silnicích ve velké části Evropy, přesto po Napoleonově porážce se většina zemí k původnímu systému nevrátila, to udělaly jen rakouské země, a tak se v Evropě už v celém 19. století jezdilo převážně vpravo. Pravostrannému provozu se postupně musely přizpůsobit i francouzské kolonie od Louisiany až po Quebec v Severní Americe, stejně jako kolonie v Africe i Asii.

Nový typ vozů tažených vícespřežím se v Anglii neprosadil, protože pro přepravu velkých objemů zboží bylo využito právě rychle se rozvíjející výkonnější vnitrozemské lodní a vlakové dopravy. Anglie si takto ponechala levostranný provoz a zřídila jej i v koloniích svých. Takovouto cestou vznikla při organizaci dopravy celosvětová dvojkolejnost, která trvá dodnes. Dost možná, že k tomu přispěla i tradiční anglická nedůvěra ke všemu, co přichází z Francie.

S rozvojem automobilové dopravy a rozšiřováním objemu přepravy zboží a osob mezi světovými válkami byl vyvíjen značný tlak na stranové sjednocení provozu na jednotlivých kontinentech. V kontinentální Evropě se ve většině zemí jezdilo vpravo, ale nástupnické státy Rakouska-Uherska si ponechaly levostranný provoz. Nicméně meziválečné Československo se už v roce 1926 připojilo k dodatku pařížské smlouvy a zavázalo se, že „v přiměřené a vhodné době“ převede provoz na pravostranný.

V roce 1931 se k tomuto závazku opět přihlásilo, ale konečné rozhodnutí padlo až zákonem č. 275 z 10. listopadu 1938. Den změny byl stanoven na 1. květen 1939, ale německá vojska, která 15. března okupovala zbytek území, postupovala po pravé straně vozovky. Od 17. března byl německou okupační mocí nařízen pravostranný provoz vyjma Prahy, kde se postaru mohlo jezdit až do 26. března 1939 tří hodin ráno.⁸ Podobně jako kdysi Napoleonovy armády si i německá branná moc ve všech zemích, které zabrala, vynutila pravou stranu, na kterou byla zvyklá.

Posledními státy, které v Evropě přešly na pravostranný provoz, byly Švédsko (1967) a Island (1968).⁹

V současné době se v Evropě jezdí vlevo jen ve Velké Británii, v Irsku, na Kypru a Maltě. Tyto země jako ostrovní státy nemají bezprostřední hranice, kde by se mohly oba systémy střetávat, a zároveň vyhovují i požadavkům Ženevské smlouvy o silničním provozu z roku 1949,¹⁰ která vytyčuje požadavek, aby v jednom státě byl pouze jeden systém dopravy.

Na ostatních kontinentech je situace zprostředkovaně odvozena od poměrů v Evropě. Dodnes se v celém světě projevuje vliv koloniální soustavy 19. století, kdy tehdejší koloniální státy stanovily směrovost provozu tak, jak byly z domova zvyklé. Úspěchy a neúspěchy koloniálních armád evropských zemí tedy předurčily pravostranný provoz ve francouzských, španělských, portugalských koloniích a v Ruskem zabraných území na rozdíl od kolonií holandských a kolonií britského impéria, kde se převážně jezdí vlevo.

Logo přechodu na opačný provoz ve Švédsku a dopravní značka informující turisty o levostranném provozu v Austrálii

V šedesátých letech minulého století Britové vážně uvažovali o změně provozu, ale pro velké náklady se této myšlenky nakonec vzdali. Dnes, v době vysoce rozvinuté silniční a vlakové dopravy, je velmi obtížné takovou změnu provést. Znamená vyměnit nejen dopravní značení, ale přebudovat celou řadu rázem nevyhovujících nájezdů a sjezdů dálnic a dalších staveb, které svou orientaci a tvar podřídily směru přijíždějích nebo odjíždějících dopravních prostředků. Spolu s takovou změnou je potřeba vytvořit i mohutnou osvětovou kampaň, kterou je obyvatelstvo o nutné změně přesvědčeno, provést rekvalifikace policistů i profesionálních řidičů a nasměrovat změnu návyků u téměř celé populace, protože účastníkem silničního provozu jsou nejen řidiči, ale i chodci. Spolu s tím je okamžitě nutné upravit vozidla hromadné dopravy, aby byla chráněna bezpečnost cestujících, kteří by se rázem při vystupování a nastupování ocitli na silnici. V přechodném období pak postupně vyměnit automobily s opačným řízením, což se vzhledem k jejich počtu dříve nebo později dotkne prakticky každého podnikatele, rodiny i státu, který také provozuje velký počet vozidel.

Od změny provozu ve Švédsku v roce 1967 se v poslední době k takovému kroku odhodlal pouze ostrovní stát Samoa, který i přes mohutné protesty obyvatel a dopravců přistoupil v září 2009 k levostrannému provozu. Hlavním důvodem nebylo zvýšení jeho bezpečnosti, ale rozhodnutí vymanit se ze závislosti na dovozu drahých a provozně náročných amerických aut a orientovat se na dovoz úspornějších aut z Japonska, Austrálie a Nového Zélandu, která mají opačné řízení.¹¹

Samojské ostrovy v Tichomoří - na mapce je vidět, že silnice vpodstatě pouze obkružují oba ostrovy, vpravo americká Samoa, z níž se automobilizmus šířil.

Vzhledem k tomu, že na dvou ostrovech má dohromady jen asi 790 km zpevněných a 332 km nezpevněných silnic a že hlavní město Apia má  pouze kolem 39 000 obyvatel, proběhla celá tato operace za vládou plánovaných 3,5 milionů dolarů úspěšně.

Samoa se tak přidala k zhruba jedné třetině obyvatel na zemi, kde se jezdí vlevo, zatímco zbývají část celosvětové populace jezdí vpravo.