Ruka k pozdravu

Podávání ruky k pozdravu je prastarý zvyk, který je navíc v křesťanském prostředí podpořen rituálním podávání ruky při bohoslužbách. Je potřeba podotknout, že v některých kulturách se používají jiné vítací rituály, jakými je například tření nosy nebo tvářemi o sebe či spojení rukou dlaněmi k sobě pod bradou s úklonou hlavy a mnoha dalšími způsoby.

V naší západní civilizaci se traduje, že podáním ruky člověk naznačuje svůj dobrý úmysl, protože jeho pravá ruka je beze zbraně. Stisk ruky je vnímán jako symbolické spojení a samotný dotyk a způsob stisknutí ruky má pro oba aktéry svou nezaměnitelnou výpovědní hodnotu. Podle tvrzení některých citlivých lidí můžeme v této poměrně krátké chvilce ze zkušenosti poznat charakter i úmysl toho, s kým si ruku podáváme.

Je obecně známo a přijímáno, že při vítání nebo loučení nabízí pravou ruku k pozdravu osoba společensky významnější, člověk dospělý nebo jen starší. Podání ruky levé je považováno za projev nevychovanosti, společenského odstupu, vzdoru nebo dokonce nepřátelství. Výjimkou z tohoto pravidla je skautské podání ruky, při němž se podává ruka levá s mírně odchýleným malíčkem, při němž se oba malíčky do sebe zaklesnou.

Pokud nejsme skauti nebo nejsme zrovna na návštěvě skautského tábora, platí, že se při pozdravu, loučení nebo stvrzení ujednání drží leváci obecných zvyklostí.

Levák používá k pozdravu vždy ruku pravou, protože musí počítat s tím, že jeho protějšek vůbec nebo s největší pravděpodobností neví, že si podává ruku s levákem. Pokud levák nebo pravák nabídne k pozdravu ruku levou, způsobí druhému neobvyklý a nepříjemný zážitek, který může být vnímán jako záměr druhého překvapit a předvést svoji sílu.

Malý levák, který je pro svůj věk osobou společensky méně významnou, se do takové situace dostane stěží, protože právě jemu je podle společenských zvyklostí ruka nabízena a jemu ji stačí přijmout a pohyb jen napodobit.

Přesto však oficiální společenské události v rodině nebo na veřejnosti, kdy se najednou oči všech přítomných obrátí k dítěti, nejsou pro malého leváka lehké, i když společenská propast mezi dospělými a dětmi není dnes tak veliká jako v minulosti. Seznamování se s dospělou osobou, která postavou i společensky ční nad dítětem, může pod tíhou okolností způsobit v levákově duši nejistotu a dítě pak reaguje zkratkovitě. Přestože ví, že má podat k pozdravu ruku pravou, v poslední chvíli podvědomě použije ruku levou, což si většinou vzápětí uvědomí samo nebo podle reakce ostatních.

Po několika takových nepříjemných zážitcích, kdy se stalo předmětem nechtěného zájmu, může mít pocit, že zklamalo očekávání dospělých a stalo se terčem posměchu, se může malý levák takovýmto situacím chtít vyhýbat, což může být pro jeho okolí naprosto nepochopitelné.

I když to může vypadat jako maličkost, z vyprávění leváků vyplývá, že si takovéto příběhy z dětství pamatují až do dospělosti a že i po letech je vnímají jako zážitky velmi nepříjemné až traumatizující.

Maličkému levákovi pomůžeme tím, že ho vezmeme za levou ruku a jsme mu v takovéto situaci oporou, pomůžeme mu drobným šeptanými radami nebo malým naznačením pohybem. Leváčkovi navíc zůstane k pozdravu jen ruka pravá, která je v tomto okamžiku tou rukou správnou. O málo starším nebo odvážnějším dětem, které už vystupují samy, pomůže malý dáreček pro oslavence připravený dopředu v levé ruce – ostatně co potěší babičku nebo dědečka víc než vlastnoručně vyvedená dětská kresbička nebo vyrobené přáníčko k narozeninám? Květina, malá sladkost nebo jiný dáreček má tak v rukou malého leváka dvojí účinek – levákovi dá vodítko a dodá sebedůvěru a obdarovaného potěší.

A když nic k předání nemáme? Stačí spustit levou ruku volně podle těla a palcem a ukazováčkem stisknout šev kalhot nebo sukně nebo hřbetem ruky ji přitisknout na stehno mírně dozadu. Ale pozor – skrčená ruka zaklesnutá za zády, může být chápána jako projev neslušného nebo vzdorovitého chování!

Součástí některých vítacích rituálů je naznačit polibek na tvář. Pokud nám osoba, se kterou se takto vítáme, není důvěrně známa a polibek na rty od nás ze zkušenosti neočekává, nikdy ji nelíbáme ústy, a už vůbec na ústa. I v tomto okamžiku může levák zaváhat - z které strany polibek naznačit? Vzhledem k tomu, že tento symbolický polibek následuje po podání ruky, přitažení těla nás nasměruje tak, abychom se nejprve dotkli levými tvářemi.

*

Dospělému levákovi se většinou už nestane, že by postupoval obráceně, než se očekává, protože má takovéto konvenční činnosti natolik zažité, že už o nich nemusí přemýšlet a dopředu si je připravovat. Nicméně i dospělé leváky může ve velmi oficiálních situacích vlastní jednání také zaskočit.

***

 

Na některých webových stránkách, které se také leváctvím zabývají, můžeme narazit na požadavek, aby leváci mohli podávat při pozdravu ruku levou. Tento požadavek pochází od aktivistické skupiny leváků, která se zformovala kolem v polovině sedmdesátých let v USA kolem Deana R. Campbella a která zformulovala 10 základnícho požadavků leváků na pravoruké prostředí v tehdejších poměrech Spojených států. Pokud si tyto požadavky promyslíme, některé z nich jsou však pouhým převrácením toho, čím komplikují praváci život levákům, takže konfliktní či jinak neprůchodná situace se jen převrátí v ose levá - pravá, tentokrát ve prospěch leváků. To, že tento způsob uvažování a vznášení požadavků nehledá cesty jak najít společné řešení, ale konflikt jen převrací, je nadmíru jasné. Česká pedagogika (M. Sovák, Fr. Synek a další) vždy potřeby leváků přehodnocovala z pozic znalostí rodinného a školního prostředí, aktuálního stavu speciální pedagogiky a možností uplatnění takovýchto závěrů v praxi, proto ani takováto "pravidla" nebyla nikdy vznesena. Sdělovací prostředky originální nebo přetavené formulace z Bill of Lefts přinášejí spíše jako zajímavost, ale myšleny vážně nejsou.

Bill of Lefts: Článek 3: "Leváci ať mají nárok nabídnout při pozdravu stisknutím rukou nebo při přísaze svou dominantní ruku."

*

rev. 3/9/2015