Lateralita nohy

Při zjišťování laterality ruky byla situace celkem jednoduchá, protože činností prováděných vedoucí rukou je poměrně mnoho a dají se i laicky celkem snadno identifikovat - dlouhodobé pozorování pak může být s největší pravděpodobností korunováno velmi přesným závěrečným vyhodnocením. Nohy však vykonávají mnohem rozličnější úlohy, než je tomu u ruky, navíc v odborné pedagogické literatuře není zcela ustálené pojmosloví, které se určení laterality týká, a na rozdíl od identifikace vedoucí ruky nejsou zcela vyjasněny a ani ustáleny metody jejího zjišťování. Pojmy zdatnější, silnější, šikovnější, přesnější, obratnější, vedoucí, laterální, hlavní, dominantní nebo vedlejší se zde objevují v různě posunutých, někdy dokonce i v opačných významech.

Situace je o to složitější, že lékařská a sportovní terminologie si mnohdy pro vlastní potřeby vytváří své vlastní pojmosloví, resp. používá stejných pojmů, ale s jinými obsahy a souvislostmi. Navíc vzhledem k tomu, že jednotlivým sportovním aktivitám se věnuje mnohonásobně více lidí, než je těch, kteří studují pedagogickou literaturu, musíme počítat s tím, že pojetí pojmů ze sportovního prostředí je mnohem rozšířenější a zakotvenější.

Situace při stanovování laterality nohy je zároveň charakteristická tím, že běžnou školní praxi tolik nebo vůbec nezajímá, protože ve škole se s komplexní strukturou pohybů pracuje spíše výjimečně, přestože ve specializovaných aktivitách (pracovní návyky, sport, hra na hudební nástroje, rehabilitace a podobně) může hrát tento údaj poměrně velkou úlohu. O úlohu nohy při řešení konkrétních pohybových situací se tak zajímají spíše trenéři jednotlivých sportů, rehabilitační pracovníci, dizajnéři pracovních pomůcek a zařízení a další, kterých se problematika dotýká skutečně profesně. Takovéto mnohem přesnější informace spojené s řešeními konkrétních pohybových aktivit, které vedou k lepším výkonům, se však na veřejnosti objevují poměrně zřídka, protože tvoří know-how těch, kteří se jimi ze své profese zabývají podrobně a kteří si je předávají osobně nebo v uzavřených komunitách. V naší české pedagogické veřejně dostupné literatuře se lateralitou nohy, oka a ucha dosud nejpodrobněji zabývala badatelská dvojice Zdena Drnková a Růžena Syllabová (Záhada leváctví a praváctví, 1983 a 1991)1, jejichž práce se nám stala východiskem pro zpracování těchto následujících kapitol.

Pro pochopení celé problematiky je potřeba analyzovat alespoň některé ze základních pohybových situací:

1. stojná noha: je-li člověk ve stoji spatném, rozkládá svou váhu rovnoměrně na obě nohy - pokud si však chce ve stoje ulevit, odpočinout, má tendenci pokrčit jednu nohu, a tím i přenést většinu váhy na nohu stojnou. M. Sovák uvádí ze zprostředkovaného průzkumu 5 000 vojáků, že "pravá noha je prý sice kratší, ale silnější než levá", protože na ní pravák stojí, a že páteř je také vybočena doprava v hrudní části, zatímco v bederní části doleva, kvůli stání na pravé noze.2

Jeden ze základních vojenských povelů přenesených i do tělocviku zní: "Pohov!" Co se přitom stane? Na povel „Pohov!“ uvolní cvičící držení těla a lehce pokrčí levou nohu v koleně a přenese svou váhu na nohu pravou. V Armádě ČR se dnes provádí jinak: voják "provede levou nohou úkrok vlevo do vzdálenosti 40 cm a zároveň spojí ruce za zády tak, že hřbet dlaně levé ruky vloží do dlaně pravé ruky a volně sevře prsty obou rukou. Hmotnost těla přenese rovnoměrně na obě nohy."3 Tento stoj v pohovu nenutí přenášet váhu z nohy na nohu, což obvykle při stání na jednom místě lidé dělají, aby si ulevili. Stojnou nohou bývá obvykle noha souhlasná s vedoucí rukou.

Hradní stáž stojící v pohovu - jasně viditelná pravá noha a pokrčená levá jsou známkou pořadového výcviku.

Poznámka 1: Při mnou provedeném orientačním průzkumu 163 středoškoláků v roce 2015 jich kolem jedné třetiny praváků pokrčila prvotně nohu pravou, obdobné to bylo u leváků. Výsledky byly usouvztažněny k vedoucí ruce při psaní a mohou být ovlivněny tím, že současní středoškoláci neprocházejí důslednější pořadovou přípravou, v níž by si zautomatizovali tyto pohyby ve shodě s metodikou povelů; zároveň většina zkoumaných byly dívky, které prošly tanečními, v nichž se v párovém tanci naučily vykračovat pravou nohou. Na druhé straně mohou mít právě leváci už zautomatizované pohyby ve shodě s praváky a pokrčení levé nohy nemusí být projevem jejich svobodné vůle, i když je o tom levák třeba i přesvědčen.

Poznámka 2: Pod pojmem stojná noha rozumí celá řada sportů právě tu, která v daném okamžiku tvoří jedinou anebo hlavní oporu těla, zatímco druhá noha je ve volném pohybu - není zde myšlena noha intuitivně laterálně upřednostňovaná.

2. vykročení, chůze a zastavení: rozhodne-li se člověk vykročit, bývá tak převážně ze stoje. Nejprve přenese váhu těla na nohu intuitivně stojnou, nachýlí tělo mírně dopředu, odlehčí nohu vykračující, zvedne ji a vykročí směrem dopředu a do strany a přenáší na ni váhu odlehčením nohy stojné. Pohybem musí tak překonat mrtvý bod nestability, při němž je možno se skácet, ale do poslední chvíle jej jistí stabilita nohy stojné. Pak rytmicky přenáší pohyb na opačnou stranu těla, což zajistí pohyb kupředu chůzí. Při zastavování přenese důsledněji váhu na nohu stojnou, zbrzdí setrvačnost pohybu, druhou nohu přisune a rozloží váhu rovnoměrně na obě nohy do stoje. Vzhledem k tomu, že lidé jsou převážně praváci, kteří vykračují levou nohou, byl tento sled pohybů v armádách i u cvičenců sjednocen v provádění povelu "Pochodem v chod!" a "Zastavit stát".

Chůze však vyžaduje celkovou koordinaci těla, takže do přirozeného pohybu se dostanou i paže, které se ovšem pohybují křížem těla a pohyb stabilizují - z tohoto principu, který byl opuštěn, byla původně odvozována lateralita nohy, kdy bylo předpokládáno, že pohyb dominantní ruky určuje koordinovaný pohyb nohy a že jsou tedy spolu svázané.4 Výjimkou z této koordinace pohybů tvoří lidé (tzv. mimochodníci), kteří se pohybují se stejnou vykračující nohou doprovázenou rukou na stejné straně těla; co je příčinou takové koordinace končetin není nikde uvedeno.

Při nordic walking je pohyb rukou a nohou ještě zřetelnější než při běžné chůzi.

Zde je potřeba říci, že běh vychází z pohybů chůze, a tak přechod ze stoje nebo startovací pozice do běhu a princip zastavení je stejný. V tomto ohledu je zajímavé pozorovat závodníky na krátké tratě při startu: startovací bloky si rozmisťují tak, že využívají větší síly jedné nohy, aby v okamžiku startu získali co nejvyšší rychlost. Přední opěrka je pro nohu silnější, která dává tělu zrychlující pohyb, zatímco zadní noha ji předbíhá a vykračuje. Charakteristické je, že rozestavění opěrek v startovacích blocích při závodech neodpovídá obvyklému počtu praváků a leváků v populaci (hodnoceno podle vedoucí ruky ke psaní), což odpovídá tomu, že učitá část praváků má tuto silnější nohu levou.

Stáčení / zatáčení doleva a doprava za chůze nebo běhu je ovlivněno zejména vyvinutím větší odrazové síly jedné nohy, a to i nechtěné - odraz od pravé nohy stáčí tělo doleva, od levé nohy doprava. Vzhledem k tomu, že většina lidí se odráží snadněji od pravé nohy, je pohyb na stáčejících se sportovních drahách do oválu normalizován ve prospěch levotočivého směru. Pravonozí běžci, rychlobruslaři, dráhoví cyklisté a další takoví sportovci jsou ve výhodě ve srovnání s těmi sportovci, kteří mají tendenci se odrážet nohou levou. Zajímavá situace pak panuje v párovém společenském tanci, v němž při obvyklém levotočivém pohybu tanečních párů po parketu se řídí pohyb podle tanečníka, který vykračuje levou nohou ve shodě s pravostrannou preferencí, zatímco tanečnice mu musí vyhovět, a aniž si to uvědomuje, vykonává pohyby opačné, tedy levostranné.

3. nakročení do výšky a do hloubky: při pohybu nakročování směrem nahoru nebo naopak dolů (např. po schodech, vystupování na židli, žebřík nebo do nejistoty) lidé preferují nohu zdatnější, jistější, nášlapová noha je tak využívána např. při rozjezdu jízdního kola a při ovládání a pohánění nášlapných mechanizmů.

4. skluz: po noze (na ledu, na podlaze a jiných hladkých površích) řešíme obvykle předsunutím stojné nohy a přenesením váhy na ni; noha druhá kontroluje stabilitu.

5. předsunutí nohy při záchraně stability: stojíme-li a někdo nebo něco nás nečekaně vychýlí tak, že ztrácíme stabilitu, automaticky intuitivně předsouváme nohu stojnou. Pokud ovšem očekáváme takovou situaci nebo jsme na ni byli už předem upozorněni, obvykle předsouváme nohu křížem těla, jako bychom vykračovali, a brzdíme a kontrolujeme pohyb skluzem. Obdobně reagujeme proti hrozícímu pádu směrem dozadu.

6. kop: rozběh a došlap pokrčené stojné nohy asi na šířku stopy vedle míče (fotbal; stejný princip v karate a u dalších bojových technik); nápřah kopající nohy a na něj navazující švih a úder kopu - v tomto případě je noha kopající souhlasná s vedoucí rukou a tzv. "noha stojná" je opačná, což je pohyb ve zcela opačné funkci ve srovnání s bodem č. 1 a 2.

7. poskakování: noha poskoková je noha silnější, nasměrováním poskoku získáme odraz.

8. odrážení se ve směru zpět: noha, kterou se odrážíme, abychom docílili prostého pohybu zpět, je souhlasná s vedoucí rukou. Typickým příkladem tohoto pohybu je dětský kolotoč s rameny, které jsou osazeny sedačkou - ať jsou sedačky s opěrátkem nebo bez něj, praváci si sednou tak, aby se mohli snadněji odrážet pravou nohou, která je vně obvodu kruhu, který kolotoč opisuje. Kolotoč se otáčí po směru hodinových ručiček, zatímco když jej obsadí leváci, kteří se odrážejí nohou levou, pohyb kolotoče je opačný.

9. natahování se za rukou do výšky: při natahování se do výšky vedoucí rukou (např. trhání ovoce) stojíme na opačné noze než je ruka, tedy křížem, protože tak získáme lepší stabilitu a jsme také delší.

10. natahování se za rukou do dálky: dopředu výpadem, případně shýbnutí se za padající nebo kulálející se věcí je obvykle koordinováno tak, že "za rukou jde i noha"; při stranově souhlasné lateralitě jde za levou rukou i levá noha - u praváků opačně; tento pohyb je typický pro postoj při práci u stolu (pilování kovu ve svěráku u pracovního stolu; sázení chleba do pece; výpad při šermu; vrh kopí; hod míčkem, nášlap při rozjezdu bicyklu).

Šermíři při výpadu: noha jde s rukou.

Jak je vidět z výše popsaných pohybových situací, určit, která noha je hlavní, tedy dominantní, a která je ta "druhá" podobně jako je tomu u ruky, je velmi těžké, a možná až zavádějící. Úloha jedné nebo druhé nohy v celkových pohybech je sice přímo spojena s pravorukostí nebo levorukostí člověka, ale zároveň je přímo spojena s dosažením toho, co člověk chce jednotlivým nebo složitým pohybem vykonat. To je minimálně pro vytvoření patřičné rovnováhy těla při pohybu spojeno i s pohybem paže. Obvyklé rozdělování tzv. "dominance nohy" na dominantní švihovou a nedominantní odrazovou vyvolává spíše zmatky, stejně tak označení "stojná noha" je uváděno v různých souvislostech i jako významově opačné. Drnková - Syllabová uvádějí, že "pohybově obratnější, šikovnější a výkonnostně přesnější nebývá zpravidla noha morfologicky zdatnější, ale právě noha druhá, většinou na téže straně těla jako obratnější ruka"5, z čehož by vyplývalo, že levoruký má obratnější a šikovnější nohu levou, u praváka opačně.

A dále znovu uvádějí, že "pravonohost a levonohost lidí pak určujeme podle nohy obratnější, tedy švihové, nikoli podle dolní končetiny, kterou se odrážíme"6, toto ztotožnění "šikovnosti, obratnosti a výkonnostní přesnosti" s vedoucí rukou odporuje jiným pohybovým situacím, jako je vycházení opačnou nohou ze stoje, zatáčení v běhu či našlapování při rozjezdu bicyklu. Podobně selhávají i pojmy "noha švihová a odrazová" jiných autorů.

Přestože je situace takto pojmoslovně i významově komplikovaná, v odborné literatuře se autoři většinou odkazují na hledání jedné hlavní, dominantní, nohy analogicky tak, jak je určována ruka, ale i oko a ucho. Tak postupuje i M. Sovák, který uvádí, že pro pedagogickou praxi nám zjišťování laterality vedoucí nohy stačí zůstat u jednoho testu, kterým je kopnutí do míče nebo posouvání drobnějšího předmětu nohou na podlaze podél naznačené čáry: "Za vedoucí dolní končetinu pokládáme tu, které dítě k posouvání používá."7

 Metoda určení tzv. dominantní nohy podle M. Sovák, 1966.

Drnková a Syllabová v Záhadě pravorukosti a levorukosti pojem dominantní noha nepoužívají a uvádějí: "Odlišnost funkční laterality horních a dolních končetin spočívá v tom, že obratnější horní končetina je zároveň také zdatnější, silnější. Z dolních končetin je jedna obratnější a druhá zdatnější, silnější. Činnost dolních končetin není tak nesouměrná ani rozmanitá. Slouží většinou k chůzi a k běhu a při této činosti fungují obě stejně. V daleko menší míře než horní končetiny jsou také dolní končetiny používány k práci: při zacházení s rýčem nebo lopatou, při ovládání nožních pák u některých strojů apod. Mimořádně velké nároky se kladou na dolní končetiny v některých sportech, zejména při skocích, gymnastice, nohejbalu a hlavně při kopané."8

Při analýze pohybů je viditelné jedna a táž noha může hrát v jedněch situacích roli "šikovnější a přesnější nohy" a v jiných situacích má úlohu nohy "stojné, odrazové, silnější". Je zřejmé, že ne vždy jsou pohyby nohou a rukou významově vyváženy - v různých složených pohybech hrají nohy větší či menší úlohu a volba kombinace "vedoucí ruky" a "vedoucí" nohy a s tím spojené celkové koordinace pohybu jdou jinou cestou než zaběhnuté pojmy. Tyto pojmově nesourodé situace pak ovlivňují i sebehodnocení člověka o tom, a jestli je levák nebo pravák podle toho, které pohyby zrovna vykonává a která noha tedy je v tom okamžiku ta důležitější.

Situace je navíc komplikována tím, že shoda mezi vedoucí rukou a vedoucí nohou není automatická a podle výzkumů je u pravorukých shoda je pouze 80 - 90 %, u leváků pak mnohem nižší kolem 70 - 75 %,9 takže musíme předpokládat, že část populace nemusí navíc některé pohyby vykonávat v předpokládané laterální shodě. Z předcházejících kapitol navíc víme, že část ještě navíc může vykonávat jednu a totéž pohybovou situaci střídavě různě; přesněji zanořené výzkumy se pak mohou mírně lišit, protože záleží na metodách a také věkové kategorii testovaných. A aby to nebylo jednoduché, řada pohybů je už od dětství zautomatizována na základě pohybových vzorců z různých sportů, pracovních a zájmových aktivit.

Z tohoto hlediska by bylo lépe rozlišovat, jakou úlohu jednotlivé nohy hrají nebo jak přispívají k celkovému zamýšlenému pohybovému výsledku (profit pohybu) a celkový výsledek celkového sdruženého pohybu:

  • zisk ruky - natahování při šermu (touch), střelba z pistole,
  • zisk nohy - při běhu na krátké i dlouhé vzdálenosti, cyklistika, skoky.

Zároveň ovšem obojí typ profitu pohybu ruky i nohy může být navíc vedený:

  • souhlasně (pohyb nohy a ruky po jedné straně těla),
  • křížem (pohyb nohy a ruky křížem v kombinaci pravá ruka x levá noha nebo levá ruka x  pravá noha).

Na závěr této kapitoly je potřeba podotknout, že oblast laterality nohy a úlohy jednotlivých nohou v koordinaci s vedoucí rukou v různých pohybových situacích není zdaleka vyjasněna, jak jsme se domnívali, a že i pojmosloví, které je používáno ze strany různých věd a pohybových aktivit je nepřesné, nesrovnatelné a často i zavádějící a že tato oblast na své rozuzlení teprve čeká.

Mlácení obilí cepem – Řehůřková M., Badalová J., Vaňková M., Horáková M.,Veselá M. (nedatovaná fotografie z českého venkova) - prohlédneme-li si fotografii, zjistíme, že dvě ženy drží cep jako pravačky a dvě jako levačky, i když o levačky v úzkém slova smyslu nemusí jít, protože mnoho praváků nemá shodnou lateralitu ve vztahu ruka - noha.

 

Použitá literatura:

1. Drnková, Zdena; Syllabová, Růžena: Záhada leváctví a praváctví, Avicennum, Praha, 2. vydání 1991

2. Sovák, Miloš: Výchovné problémy leváctví, SPN, Praha, 1960, str. 12

3. Cvičební řád ozbrojených sil České republiky: Zákl-2; Ministerstvo obrany, Praha, 2005

4. Drnková, Zdena; Syllabová, Růžena: Záhada leváctví a praváctví, Avicennum, Praha, 2. vydání 1991, str. 49

5. tamtéž

6. Drnková, Zdena; Syllabová, Růžena: Záhada leváctví a praváctví, Avicennum, Praha, 2. vydání 1991, str. 50

7. Sovák, Miloš: Výchovné problémy leváctví, SPN, Praha, 1960, str. 48 - 49; Sovák, Miloš: Metodika výchovy leváků, SPN, Praha, 1966, str. 55

8. Drnková, Zdena; Syllabová, Růžena: Záhada leváctví a praváctví, Avicennum, Praha, 2. vydání 1991, str. 51

9. tamtéž

 

Fotografie a obrázky:

Foto hradní stráže: https://kiosky.praguewelcome.cz/cs/pamatky/pamatky/top-pamatky/1-prazsky-hrad.shtml

Nordic walking: https://de.wikipedia.org/wiki/Nordic_Walking

Šermířský výpad: https://www.serm-praha.cz/

Sovák, Miloš: Metodika výchovy leváků, SPN, Praha, 1966, str. 56

Mlácení cepem: https://www.jablonany.cz/album/historicke-foto/historicke-jablonany-11-jpg/

3/6/2016